Původní název: 狄仁杰之通天帝国 / Di Renjie Zhi Tong Tian Di Guo(2010) Země: Čína, Hong Kong Režie: Tsui Hark Obsazení: Andy Lau, Li Bingbing, Deng Chao, Carina Lau, Tony Leung Ka Fai, Teddy Robin Kwan, Richard Ng, aj.
Není tak docela na místě jásat, že "Tsui je zpátky!", byť při sledování Di Renjie se mi přesto občas zachtělo vykřiknout: "Welcome back!" K úplné dokonalosti tomu ale pár ingrediencí chybí - a (jak už tomu občas u Tsuie Harka bývá) pár přebývá.
Stručně k ději - regentka Wu Zetian (Carina Lau) má za sebou 7 let poměrně úspěšné vlády a chystá se na korunovaci, během níž se z ní stane první a jediná čínská císařovna. Přípravy jsou velkolepé a v plném proudu. Wu v jejich rámci mimojiné nechává postavit 66 sáhů vysokou sochu Buddhy, jež má shlížet na císařský palác. Když se viceministr pro veřejné stavby a zároveň muž osobně odpovědný za průběh prací na velkolepé Buddhově soše, ctihodný pan Jia, během provázení římské delegace zničehonic samovznítí, nic moc dobrého to nevěstí. Když krátce poté sejde ze světa stejně hnusnou smrtí i pan Xue, vysoce postavený zástupce císařského soudu, budoucí císařovna patřičně zneklidní. Tahle záležitost si žádá mimořádných opatření a mimořádně schopných lidí. Pročež je načase omilostnit a povolat zpět do služby muže, který sloužíval zesnulému císaři a před osmi lety si rebelií proti regentce Wu vysloužil kriminál. Di Renjie (Andy Lau) se tedy vrací do práce a ožehavého případu se ujímá. K ruce dostane hned dva velmi schopné sidekicky, a sice půvabnou Jing'er (Li Bingbing) - vysoce postavenou oblíbenkyni Wu Zetian, jež má za úkol ho na každém kroku sledovat, a rázného vyšetřovatele Pei Donglaie (Deng Chao). I s jejich pomocí ale dá pořádnou fušku tenhle případ rozlousknout. Těžko říct, jestli nitky vedou k Wu nebo k jejím odpůrcům, ale ať už je za záhadným samovzněcováním kdokoli a ať už tím sleduje cokoli, zdá se, že je před soudcem Di neustále o krok napřed.
Tsui Hark je nedisciplinovaný vypravěč, a že "méně je někdy více" je prostě koncept poněkud cizí jeho povaze. Ani Di Renjie tomu neunikl. Tsui srší nápady a neostýchá se je použít. (Všechny.) Výsledkem je film, u jehož sledování se občas neubráníte dojmu, že každou chvíli popraská ve švech. A až příliš často máte pocit, že to či ono je ve filmu jen proto, že to Tsuiovi připadalo cool. Protože to většinou opravdu cool je, dá se na to bez problémů přistoupit, ale Tsuiova rozjívenost nemusí jít každému pod nos - nejvíc asi zamrzí určitá povrchnost, s jakou se tu prezentují aktéři příběhu - i příběh samotný. "Cool faktoru" se toho podřizuje hodně, od fantaskních bitek až po Donglaiův albinismus, a některé výmysly jsou samoúčelné až hanba. Nikdo příčetný by samozřejmě po téhle rakvičkárně - k níž ostatně pouťová grotesknost a hra na efekt neoddiskutovatelně patří - nechtěl akademicky důkladnou drobnokresbu, ať už ve výstavbě příběhu nebo v charakterizaci. Ale nebolelo by, kdyby Tsuiovy zdivočelé dynamické črty byly o trošku koherentnější. Debakl v duchu Sedmi mečů se ale přesto nekoná. Tempo vyprávění je natolik svižné, že divák nemá moc času řešit pitomosti typu 'psychologie postav' (pokud je tedy mermomocí řešit nechce), a zápletka sama o sobě, byť občas řeže pěkně divoké zatáčky, je dost přehledná a nosná na to, aby film podržela pokupě.
A je bez debat, že Tsui prostě dovede natočit skvěle vypadající podívanou. Po vizuální stránce je Di Renjie učiněné pošušňáníčko. Barvy ladí, kompozice sedí, kamera hledá zajímavé úhly - a přestože CGI má tu a tam svoje chybky, filmu to na kráse zásadněji neubírá. Akce je zvládnutá velmi dobře, byť je - stejně jako skoro všechno v Tsuiově novém filmu - pořádně "over the top". Vzduchem létá kde co, od Andyho, přes dřevěné kůly a čluny až po útočné jeleny (ano, útočné jeleny).
Pakliže Di Renjie dokáže upoutat a udržet divákovu pozornost, je to do značné míry zásluha hereckého ansámblu. Ne že by kdokoli z nich (snad až na výtečnou Carinu Lau) měl bůhvíkolik prostoru k hereckým exhibicím - s výjimkou několika málo scén v zásadě není o čem hrát. Většině zúčastněných tak nezbývá nic moc jiného, než prodat svůj exteriér a charisma, ale taky nepotřebují o moc víc k tomu, aby si publikum získali - a se slabší hereckou sestavou by Di Renjie dost možná sklouzl nebezpečně blízko průseru.
Ve výsledku je Detective Dee And The Mystery Of The Phantom Flame velmi příjemné retro, které slušně odsýpá, baví - a při jehož sledování může divák nostalgicky zavzpomínat na svébytné kouzlo podobně laděných žánrovek z konce osmdesátých a začátku devadesátých let. O moc víc toho nenabídne, ale proč to po něm koneckonců chtít?
PS: S prorežimností Di Renjie to nevidím až tak žhavě, jako mnozí jiní, ale to neznamená, že by cenzorům na ruku nešel. Na mém hodnocení se to neodráží, protože mi to prostě nevadí. Pokud jste ale na nápadně kolektivistická a ideologicky problematická poselství v čínském filmu citliví a u Hrdiny jste se vztekali kvůli „rudé propagandě“, Tsuiova soudce Di radši vynechte – a dejte si repete nějakého jeho staršího filmu.
Původní název: Dao / 刀 (1995) Režie: Tsui Hark Země: Hong Kong Obsazení:
Vincent Zhao, Moses Chan Ho, Song Lei, Valerie Chow, Hung Yan Yan, Austin Wai Tin Chi, Jason Chu Wing Tong, Michael Tse Tin Wah, Collin Chou Siu Long, Chan Chi Fai
Archetyp filmového jednorukého šermíře se zrodil roku 1967 v The One-Armed Swordsman. O několik let později jeho režisér, Chang Cheh, natočil pokračování s názvem Return of The One-Armed Swordsman a k této postavě se vrátil roku 1971 remakem původního příběhu, The New One-Armed Swordsman.
Zatímco první ze jmenovaných snímků stojí na počátku úspěšného tažení wuxia žánru, v 70. letech šermíři vyklízí pole popularity kung-fu bojovníkům (1). Do hongkongského filmového průmyslu přibylo mnoho talentovaných osobností, které začaly tvořit snímky s prvky čínského bojového umění, jejichž základem bylo realističtejší pojetí akce.
Svébytné pojetí wuxia přichází s Hongkongskou novou vlnou, jejíž počátek je datován rokem 1979. Především díla jako The Butterfly Murders, The Blade (rež. Tsui Hark) a Ashes of Time (rež. Wong Kar-wai) jsou mnohem temnější a radikálnější než předchozí snímky - otevřeně totiž podrývají samotnou podstatu žánru wuxia (viz článek o filmu The Blade).
Pochmurný The Blade má svoje vlastní barvy
Stejně jako poušť v Ashes of Time
Adaptace známých klasik Tsuie Harka (2) si z původních příběhů berou jen základní dějovou kostru a některé motivy a zvraty. Nejinak je tomu i u The Blade. Mužský hrdina přijde o svou pravou paži, naučí se efektivní způsob boje jednou rukou a vydává se pomstít nejen sebe, ale i svého mrtvého otce.
Tady někde ale podobnost s originálem končí. Už samotné pojetí bojovníků je značně rozdílné. The One-Armed Swordsman (3) se vyjímá tichým trpitelstvím, v The Blade vládne okatá hysterie. Místo málomluvné vznešenosti předvádí hrdinové křik a potem nasáklé fyzično. Klasické wuxia jsou spíše kostýmní záležitostí a mírnou oslavou hladké krásy lidského těla (pokud tam tedy vůbec je), tady staví bojovníci na odiv těla zjizvená, zakrvácená a špinavá.
Zlomený meč - symbol zlomeného hrdiny
Wuxia - po několika úpravách naprosto jiný svět Létající souboje - onen nadsazený prvek, často s nepochopením přijímaný západními diváky, nahrazuje u The Blade akce podstatně realističtější, která se drží při zemi. Přesto má k přístupnějším kung-fu filmům daleko. Záběrování (střídání detailů, polocelků a velkých celků) je záměrně nepřehledné, nejednou skončí mrtvolkou a s děsivou rychlostí sleduje hrdiny při jejich soubojích.
Ukazuje tak nejen samotné souboje ale dojem z nich, impresi okamžiku, když se akce před divákem jen mihne a kamera ji nemůže spořádaně zachytit. (Soukromá poznámka: udělat nerozmazaný screenshot z akce je u tohoto filmu opravdu umění, takže vezměte zavděk šťastným sejmutím Vincenta Zhao ze závěru).
Samotný svět wuxia tu doznal podstatné změny. Tradiční mužské dominium je narušeno od základů, neboť roli vypravěče a průvodce ve filmu přebírá žena. Je to mladá naivná dívka, dcera mečíře, která odhaluje tento tajemný šermířský svět pojmenovaný jianghu. Jianghu tvoří základ světa šermířů, je to území, kde se odehrává děj wuxia příběhů. V klasických dílech se zde pohybují ušlechtilí šermíři, ochraňující ženy a páchající dobré skutky. (4)
Zasněžená krajina jianghu v The One-Armed Swordsman (1967)
"Co je to jianghu?" ptá se dívka na začátku snímku. Přesnou odpověď nezná. Pro ni jde o území zahrnující mnoho míst a nářečí, kde se lze těžko domoci práva. A opravdu, jianghu je zde oblastí zalidněnou bandity, lovci a děvkami a místo lidského práva zde platí zákon divočiny. Jak dokumentují záběry z filmu - past na vlky tu stejně dobře poslouží i na lidi. Ti jsou vylíčeni s těmi nejnižšími pudy - krade se tu, vraždí, znásilňuje a stahuje z kůže.
Antihrdinové z jianghu Stephen Teo má pro tento pohled hezký termín: místo tradiční Utopie (klasická díla Shaw Brothers) jde o Heteroutopii, zobrazující groteskní realismus, jarmark takřka rozjařeného násilí. (5) Changova díla jsou brána jako stavební kameny "pravých wuxia", jako vznešení potomci žánru i vzhledem k tomu, že problematické činy šermířů jsou v nich předkládány jako hrdinské a idealizující. Souboje jsou plné přehledných obrazů a ladných pohybů.
The Blade je temným svědkem soumraku wuxia žánru (6) a spíš levobočkem, ušpiněným a nepřátelským krajem, kde jde o holé přežití. Hrdinové nejsou hrdinové, ale buď nádeníci nebo lupiči. Dobro končí hned na počátku ubité v postavě šaolinského mnicha. Nevinnost v osobě šermířovy dcery musí jen přihlížet dění jako je "znásilnění" netečné prostitutky. Boj je tu intenzivním smyslovým prožitkem spojeným se scénami zablacených pustin a prašných ulic plných slunce, kde se v řádění střídají déšť, oheň a jako další živel neúprosní šermíři.
Všechna prostředí - od zbrojnice, přes ulice až k pustině za městem - mají vlastní barevné ladění, svoje osobité ztvárnění. Výtvarná stránka koresponduje s vizí světa právě tak krásného jako děsivého, který nám připomíná, že piedestal, na němž stáli předchozí hrdinové, je již v dnešní době neunese. Proto nejsou postavy oslavovány, jak tomu bylo za časů Changa, ale zachyceny ve vší komplexnosti své mizerné existence. Díky Tsui Harkovi za ni...
(1) Vzrůstající popularitu kung-fu žánru symbolizuje senzační úspěch Velkého šéfa a komerční neúspěch filmu Dotek zenu roku 1971 - Stephen Teo: Chinese Martial Arts Cinema, Edinburgh University Press, 2009, str. 169 (Conclusion)
(2) Tsui Hark natočil nejen remake Jednorukého šermíře, ale také dílo The Lovers (1994), adaptaci huagnmei-diao klasiky Love Eterne, a předělávku vlastního filmu - původní Zu: Warriors from the Magic Mountains (1983) zfilmoval znovu jako Legend of Zu (2001).
(3) Postavu Jednorukého šermíře v The New One Armed Swordsman jsem soukromě diagnostikovala jako osobnost s bipolární afektivní psychózou. V depresivní fázi je její podání v mnohém podobné původnímu The One-Armed Swordsmanovi.
(4) Klasickými wuxia snímky mám na mysli hlavně díla od Shaw Brothers režisérů Changa Cheh a Chor Yuena
Ona vznešenost a konání dobrých skutků není pochopitelně absolutním pravidlem. Samotní šermíři jsou zde mnohdy obyčejnými potulnými osobami, ovšem s nadlidskými bojovými schopnostmi. Toulají se světem, mají sklony k psychickým poruchám nebo užívání psychotropních látek. Jejich pohnutky k boji bývají poměrně sobecké, takže k rytířským ideálům mají někdy daleko. Ale jejich romantizující zobrazení je úplně jiné než groteskní realita Tsuie Harka.
(5) Stephen Teo: Chinese Martial Arts Cinema, Edinburgh University Press, 2009, str. 166
(6) The Blade je také vykládán jako depresivní politická alegorie období Hongkongu před předáním Číně v roce 1997.
Původní název: 神雕侠侣 / Shen Diao Xia Lü (2006) Producent: Zhang Jizhong Země: Čína Obsazení: (Crystal) Liu Yifei, Huang Xiaoming, Yang Mi, Wang Luoyong, Kong Lin, Jessey Meng, Ba Yin, Chen Zihan, Gao Hu, Liu Naiyi, Cheng Haofeng, Wang Ning, Zhao Zhentao, Zhao Hongfei, Yang Rui, Zhao Liang, Yu Chenghui, Fu Miao, Kenny Bee, aj.
Jin Yong je z mnoha důvodů jedním z nejčastěji adaptovaných wuxia autorů. Jeho romány byly převedeny na filmové plátno či televizní obrazovku tolikrát, že dopočítat se všech těch celovečerních i seriálových adaptací od 70. let až po naše časy by mohlo vystačit na pěkných pár hodin prima zábavy. Tzv. Condor Trilogy pak asi v rámci Jin Yongovy tvorby zaujímá přední pozice co do oblíbenosti u filmařů. Druhý díl trilogie, Shen diao xia lü (Divine Eagle, Galant Knight - známější jako Return of Condor Heroes), patří mezi nejpopulárnější wuxia romány vůbec. Saturuje totiž jak příznivce wuxia akce a epiky, tak milovníky osudové romantiky – a body k dobru mu získává i rozporuplný hlavní hrdina, který se k té správné morální výšce propracovává přes slušnou řádku rebelských záchvatů a je v mezích žánru dost složitý na to, aby mohl čtenáře a čtenářky omámit lehce byronskou rozervaností a (v kontextu ostatní Jin Yongovy tvorby) pozoruhodně dynamickým "osobním vývojem". V posledních letech se do recyklování Jin Yonga pustil s ohromnou vervou kontinentální režisér a producent Zhang Jizhong – a jal se pojímat svoje adaptace jaksepatří epicky. Return of Condor Heroes s Huang Xiaomingem a Liu Yifei asi mělo být tak trochu dílem lásky... ROCH přesto zůstává ambicím páně producenta a režiséra něco dlužen. Nedostatek citu pro míru, nesmyslné natahování některých scén na úkor scén potenciálně zajímavějších a řada dílčích záseků můžou za to, že zatím nejnovější zpracování Shen diao xia lü není tou ultimátní, stoprocentní a absolutně strhující wuxia podívanou, kterou být chtělo – a málem jí i bylo. Přesto se jedná o slušný počin, který z mnoha důvodů stojí přinejmenším za investovaný čas (eventuelně peníze...;-)).
Hlavní hrdina ROCH, Yang Guo, má už od mala ustláno na růžích s pěkně dlouhými trny. Je mimořádně vzhledný, mimořádně chytrý, mimořádně nadaný a vůbec mimořádně slibný v mnoha ohledech. Jenže jeho otcem nebyl nikdo menší, než Yang Kang, člověk, který v Legend of Condor Heroes sehrál výrazně zápornou partii – a v Return of Condor Heroes se na něj vzpomíná zásadně ve zlém. A protože hříchy otců si syny vždycky najdou, a jelikož většina lidí v Yang Guově okolí předpokládá, že jaký otec, takový syn, setkává se náš hrdina s dávkou nepochopení a ústrků, jež by asi pošramotila i výrazně trpělivější jedince, než je on. A protože Yang Guo je celou svou duší rebel, nadělá si plno nepřátel a zamotá se do spousty konfliktů a nedorozumění dřív, než se děj vůbec stačí pořádně rozjet. Po řadě peripetií zakotví v učení u nadpozemsky krásné Xiao Long Nü (Liu Yifei), studentky "Sekty staré hrobky" (Ancient Tomb Sect - heterodoxní spolek poněkud zahořklých, nicméně většinou hezkých panen). A jak tak z nadaného chlapce vyrůstá krásný mládenec, přihodí se, co se přihodit muselo: Yang Guo a Xiao Long Nü se do sebe zamilují. Problém je v tom, že podobný vztah mezi mistrem (resp. mistrovou) a studentem je v jianghu absolutní tabu. Okolí a osud lásce ústřední dvojice prostě nepřejí. Xiao Long Nü navíc pronásleduje její starší "sestra", z nešťastné lásky pološílená Li Mo Chou (Jessey Meng), jež usiluje o získání manuálu nefritového srdce – ultimátního umění Sekty staré hrobky. A pak je tu ještě další důležitá drobnost – a sice dobyvačně rozparádění Mongolové neúnavně dorážející na říši Song, jejichž úsilí na úrovni "světa bojovníků" výrazně napomáhá láma Jin Lun Fa Wang (Ba Yin) a jeho dva studenti Huo Du (Gao Hu) a Da Er Ba. Yang Guo a Xiao Long Nü tak musí překonat ohromnou spoustu překážek a ustát hodně kopanců (míněno obrazně i doslovně), chtějí-li být spolu.
Idyla...
...ta se Yang Gua a Xiao Long Nü nikdy nedrží moc dlouho.
Guo Jing a Huang Rong - hrdinové z Legend of Condor Heroes - hrají v ROCH úlohu mírně antagonistickou
Z audiovizuálního hlediska je ROCH celkem nářez. Kýč je to jak deset bičů, ale kouká se na to (většinou) krásně. Práce s kamerou, světlem a barvami dává vizuálu pohádkově nadnesenou snovost a v zásadě totéž se dá říct o velmi příjemném soundtracku. Na jedničku s hvězdičkou ale vizuál rozhodně není. Co by samo o sobě bylo výživnou pastvou pro oči, v kontextu už poněkud drhne. Příběhu, který je sám o sobě melodramatický až hanba, by tu a tam svědčily trochu zemitější tóny a střízlivější kompozice – a ačkoli Liu Yifei je nesporně krasavice, opravdu není nezbytně nutné ukazovat ji několikrát za sebou z různých úhlů a ve slow motion, jak se celá dramaticky nasvícená snáší na nádvoří paláce Chongyang. Zpomalovaček a poměrně samoúčelných repetic je tu vůbec požehnaně. Velmi dobře se na ně kouká, takže by to člověk třebas i milerád přežil, kdyby ale neukrajovaly cenný čas, který by šlo investovat jinak a lépe. Například hlubší ponor do Yang Guova pohnutého dětství a pár scén navíc pro některé vedlejší figury by celkovému dojmu výrazně prospěly.
Kostýmy, účesy a make-up se vesměs dost povedly. Tu a tam se podařilo poněkud přeťápnout lajnu anebo ťápnout úplně vedle (nejhůř to schytal patrně mongolský princ Huo Du), ale jinak se o práci hochů a děvčat z maskérny a kostymérny dá říct, že si po většinu času drží slušnou úroveň.
Jin Lun Fa Wang a jeho motley crew
Ve světě bojovníků se dá narazit na ledacos...
O práci lidí zodpovědných za CGI bohužel nemohu říci totéž, ale tahle výtka k čínské televizní produkci už prostě tak nějak patří. V ROCH se bohužel digitálními triky nešetřilo, takže zmlsanější divák bude tu a tam buď skřípat zuby, valit bulvy – anebo se od srdce smát. Prubířským kamenem pro trikaře je v ROCH bezpochyby onen titulní shen diao (divine eagle). Když Jin Yong hlavního hrdinu skamarádil s obřím orlem ovládajícím kung-fu, navařil několika generacím filmařů pěkně betonovou kaši. Zuby si na ní vylámal i Zhang Jizhongův tým, který sice měl k dispozici digitální technologie, ale důstojnou inkarnaci "bratra orla" z toho rozhodně nevykřesal.
Herecké obsazení je velmi solidní. Zhang Jizhong dobře vyhmátnul ten ideální kompromis mezi líbivostí a kvalitou a ani předloze v tomhle ohledu moc na frak nedal. Typově sedí většina představitelů skoro dokonale (bez přehmatů se výběr herců neobešel, ale troufnu si říct, že jako přehmaty je budou vnímat spíše diváci obeznámení s Jin Yongovým románem – případně uvyklí nějaké starší adaptaci).
Čím optimističtěji tyhle slety hrdinů začínají, tím větším průserem obvykle končí
Sekta Quan Zhen je v ROCH už poněkud za zenitem (ale každopádně to jsou asi nejvkusněji oblékaní frajeři v Jianghu)
...dočasné spojenectví Li Mo Chou a Huang Rong
Pokud jde o herecké výkony, moje asi nejzásadnější výtka směřuje na Huang Xiaominga (Yang Guo), který začne dost nesympaticky přehrávat, kdykoli je zapotřebí přestat být "odtažitě cool" a lehce přitlačit na pilu (emocionálně vypjaté momenty, Yang Guova mladá léta a tomu podobně). Liu Yifei předvádí podstatně vyrovnanější výkon. Ne snad že by byla bůhvíjak dobrá, ale na to, aby roli Xiao Long Nü zvládla uspokojivě, toho opravdu nemusí umět moc - a co nezvládne sama, to zachrání dáma, která ji dabuje. Nejsvětlejším bodem seriálu je pro mě ale Jin Lun Fa Wang v podání Ba Yina. Golden Wheel Monk je docela sympatický padouch a Ba Yin je schopný a charismatický herec, který dává celé té sladkobolné limonádě osvěžující jiskru, kdykoli se objeví. Místy naprosto strhující je Jessey Meng coby nešťastná Li Mo Chou a Kenny Bee jako zákeřný chlívák Gongsun Zhi je přímo k sežrání. Velmi šťastnou ruku měl Zhang Jizhong i v případě dvou nezvedených taoistů Zhao Zhijinga a Zhen Zhibinga (Liu Naiyi a Cheng Haofeng), Guo Jinga (Wang Luoyong) a obou Guo Jingových dcer (Chen Zihan vystřihla rozmazlenou Guo Fu naprosto předpisově a nemilovat Guo Xiang v podání Yang Mi je skoro nemožné). Roztomilou kuriozitou je madam Gongsun v podání herce Li Minga – který si roli zahořklé mstivé stařeny podle všeho královsky užil.
Gongsun Zhi je celý žhavý do ženění...
...bohužel, jeho minulost není pohřbená tak důkladně, jak si myslel
ROCH je velmi vztahová záležitost. A nejde tu jen o ústřední dvojici a jejich dramatickou romanci. V řadě variací se zde vyskytují motivy lásky opětované, neopětované, obětavé, zkoušené a nenaplněné i zkoušené a naplněné a tak dále; neméně zásadní jsou pak vazby rodinné (především, ale ne jenom, mezi rodiči a dětmi). Ačkoli epičtější motivy jako válka, patriotismus nebo věrnost vyšším ideálům hrají v ROCH celkem stěžejní úlohu, tvoří spíš pozadí příběhu než že by se draly do centra vyprávění. Osobní příběhy a mezilidské vztahy v tomhle případě jasně hrají prim. Z tohoto důvodu má ROCH výrazně lepší šance u těch, kdo si ve wuxia potrpí spíš na "mydlinky" než na akci a velkou epiku. Trocha té romantiky samozřejmě nikoho nezabije a vypjaté emoce jsou koneckonců jednou z definujících charakteristik pořádné wuxia podívané. Problém ale spatřuji ve způsobu, jakým z ROCH tvůrci (a možná cenzoři) udělali neúnosně přeslazenou Huang Xiaoming & Liu Yifei show. Zejména jejich společné romantické scény si přímo říkají o fast-forward. Osobně se domnívám, že už Jin Yong to s Yang Guem a Xiao Long Nü krapánek přehnal, a napsal krajně antipatický pár magorů, jejichž vzájemná závislost jednoho na druhém člověku vnucuje neodbytnou myšlenku, že to jsou vlastně dva velmi zbyteční, otravní lidé, a že měli nejpozději v páté kapitole umřít; ale i tehdy, pokusím-li se na chvíli hodit svoji předpojatost za hlavu, nemůžu než konstatovat, že nažehleně rozevlátých a tupě sentimentálních výjevů (a výlevů) Yang Gua a Xiao Long Nü je v tomhle seriálu zbytečně moc. Což samozřejmě dost zásadně zvyšuje už tak ne zcela zanedbatelnou pravděpodobnost, že vám ústřední pár protagonistů pořádně poleze na nervy.
Co se rozhodně povedlo, je akce. Ač velmi nadnesená a CGI-heavy, je celkem radost na ni koukat. Choreografie je parádní a kamera a nasvícení tomu dodávají podle potřeby buď grácii a půvab, anebo grády a šťávu. Je nabíledni, že pokud vám wire-fu a CGI dvakrát nevoní, asi z akce v ROCH dvakrát odvaření nebudete, ale pokud jste ochotni na tyhle švindly přistoupit a vzletná nadsazenost ve wuxia soubojích vás baví, budete při některých scénách chrochtat blahem.
Až vám zas bude někdo vykládat, jak je ten tibetský buddhismus mírumilovné náboženství, nevěřte mu...:-]
Yelü Qi - khitanský Mirek Dušín
Strike a pose...
Když to sečtu a podtrhnu, ROCH ve mně vyvolává dojmy značně rozpolcené. Za vedlejší postavy, záporáky, vedlejší linie a akci bych dala 10. Zpomalovačkami a samoúčelnostmi přetížený vizuál je ovšem místy poněkud protivný a hodnocení sráží o bod... Oba hlavní hrdinové a způsob, jakým je tvůrci publiku nasvěcují, čančají a o palici otloukají, pak celkové skóre sundávají na 7/10. Je toho v ROCH hodně, co mě irituje, štve a mírně znechucuje. Toho, co mě baví, dojímá a zajímá, je ale podstatně víc - a k řadě scén se velmi ráda vracím. Tahle kontinentální přehlídka naleštěného sentimentu se mi přeci jen zažrala pod kůži - hlavním protagonistům i dílčím nedostatkům navzdory. Ke svému poměrně příznivému hodnocení bych dodala snad jen tolik: pokud vám melodramatické mydliny na čínský způsob hodně vadí, ruce pryč; pokud jste vysazení na romanťárny o zapovězené lásce a trocha toho uslzeného kýče vás nerozhodí, přihoďte si k hodnocení bodík, dva - a po ROCH okamžitě skočte. (Kdo ví, dost možná si zamilujete i ty dva tragédy, o kterých to celé má být...;-))
Pro fangirls, fanboys a tak dále: Dneska to vezmeme rovnou obrazem - přehlídka některých pěkných čínských exteriérů, jež jsou v ROCH k vidění... :-]
Původní název:
Gam yee wai (2010) Režie:
Daniel Lee Země:
Hong Kong Obsadzení:
Donnie Yen, Wei Zhao, Chun Wu, Sammo Hung Kam - Bo, Kuan Tai Chen, Ma Wu, Damian Lau, Fung Hak
Quinglong (Donnie Yen) je vodcom jednotky trénovaných zabijakov podliehajúcej samotnému cisárovi. Splneniu každej misie sú zaviazaní vlastným životom. Toho využije princ Quing (Sammo Hung), ktorý poverí Quinglonga, aby mu doniesol balík, ktorý má v opatere jeden z hodnostárov. Quinglong, netušiac že sa chystá ukradnúť cisársku pečať, je označený za zradcu a je nútený dať sa na útek, prenasledovaný členmi svojej bývalej jednotky.
14 Blades sa tak trošku snaźí zviesť na terajšej populárnej, no už dávno vyčerpanej vlne historických bijákov. Príbeh je zasadený do familiárneho obdobia vojnami zmietanej číny a do diania sú zapletený najvyšší hodnostári usilujúci o moc. Chudák divák, zmätený toľkým množstvom historických eposov so strachom očakáva ďalší film, ktorý sa iba zaradí medzi ostatné nepodarky, ktoré v posledných rokoch vytvorili jednu veľkú bezfarebnú bublinu. Chvala bohu, nieje to tak. Atmosféra historických nepodarkov sice posmrdkáva okolo, no 14 Blades je poctivý akčňák. Skvelý akčňák.
Pamätáte sa na hong kongské wuxia filmy zo začiatku 90-tych rokov, kde sa to len tak hmírilo šermiarmi zavesenými na lanách, podivínskymi postavami používajúcimi tie najfantasknejšíe zbrane a súbojmi, kde fyzikálne zákony prestali existovať ? Bride With White Hair, Iron Monkey, séria The Swordsman... výčet podobných filmov by zabral veľa veľa riadkov textu. 14 Blades je návratom presne k takýmto filmom.
Quinglong, pochmúrny šermiar, so sebou na každom kroku nesie drevenú krabicu, ktorej obsah by mu závidel aj Batman. Mimo spomínaných 14 mečov v sebe ukrýva mnoho šikovných vychytávok, ktoré aj v početných súbojoch náležite využíva. S radovými pešiakmi si príliš hlavu neláme a často krát si vystaćí s mečom, či svojim kung fu, no pri strete s výnimočnými protivníkmi sa k slovu dostane kuša, harpúna, či vystreľovacie šipky. O nič horšie na tom však nieje ani jeho úhlavný nepriateľ – vražedná zabijáčka Tuo Tuo, ktorá mimo svojho ohybného meča pripomínajuceho zvíjajúceho sa hada, používa aj nadprirodzenú techniku, pri ktorej opustí svoju telesnú stránku a v srteľnom tanci likviduje svojich bezmocných protivníkov. Akčné scény 90-te roky pripomínajú nielen štylizovaním hrdinov, ale aj prostredím či nasvietením. Predovšetkým vynikajúca záverečná bojová scéna je pomyselnou cestou späť v čase do 90-tych rokov.
Na tomto mieste je treba pokarhať kameramana, ktorý sa často uchyľuje ku kvázi moderným prvkom (napr. neustále trasenie kamerou, neplynulý pohyb), čo občas kazí požitok z inak vynikajúcej akcie. Čo sa týka CGI efektov tak v súbojoch sú využité v primeranej miere, a pár strašne umelých preletov kamery ponad mestá sa dá prehryznúť.
Príbeh je, bohužiaľ, najcitelnejšia slabina filmu. Film postráda jasnejší a silnejší motív a jediným ťahúňom deja je Quinglongov nesplnený úkol a očakávaná záverečná konfrontácia so zabijakom, ktorý mu šliape na päty. Mimo svižného začiatku a konca je prakticky celý stred filmu jedno veľké dejové vákuum, ktorým sa treba prehrýzť. Aj lovestory ktorej činiteľom je čínska bábika n01 Vicky Zhao (ako vždy s veľmi príjemným hereckým prejavom) je len slabou náplasťou a pramálo oživuje celkové dianie. Tak isto „vlepená“ je do filmu postava mladého hrdinského banditu s lookom Jacka Sparrova – po stránke akčnej je však svieži a neokúkaný. Třeba však aj povedať, že Donniemu postava sadla na telo tak skvelo, ako jeho štýlové tetovania. Jeho mĺkvy šermiar s dlhými havranímy vlasmi by mohol rozdávať charizmu na kilá. Každá jeho konfrontácia s oponentmi je lahodka. Akcie je koniec koncov dosť na to aby si film udrźal tempo aj cez slabšiu strednú pasáž.
Otrlých fanúškov hong kongských filmov určite veľmi poteší že mnohé vedľajšie, ikeď statické, postavy si porozdeľovali herecké legendy ako Sammo Hung, Damian Lau, Wu Ma, či Fung Hak. Perlička na záver, v jednej plnohodnotnej bojovej scéne zabojuje stále svieži a do prasknutia energiou naprataný Kuan Tai Chen :). A ten štýlový nástup ;-). Mal som skutočnú radosť znova ho vidieť v nasadení.
14 Blades si cením hlavne koli tomu, že vyplnil prázdne miesto v upadajúcom wuxia žánri, kde sa nič poriadne nedialo od dob Harkoveho Seven Swords (2005). Dejovo síce dosť pokrivkáva, no parádna akcia v krásnom oldschoolovom štýle to vynahradzuje. Kredit samozrejme putuje hlavne Donniemu Yen, ktorý v posledných rokoch skutočne rozprúdil krv v hong kongskom akčnom filme.