THE STOOL PIGEON

	Původní název: Sin yan / (2010) Režie: Dante Lam Země: Hong Kong Obsazení: Nicholas Tse, Lunmei Kwai, Nick Cheung CSFD IMDB HKMD HKCINE

Inspektor CID, Don Lee (Nick Cheung) má za sebou krutou zkušenost, když se mu nepovedlo ochránit vlastního informátora během jedné operace proti gangsterovi s rozkošným přízviskem Barbarian (Lu Yi). Uspěje v získání dalšího špióna, jímž je propuštěný z vězení Ghost (Nicholas Tse). Ten doufá, že penězi za informace splatí dluh své sestry. Úspěšně se uchytí u gangu, ale také se nešťastně zaplete s Barbarianovou přítelkyní Dee (Guey Lun Mei).

Nick Cheung a Nicholas Tse v hlavních rolích

Trochu z historie - akce, improvizace a vztahy
Historie kriminálek v Hongkongu, kam patří také tento film, nabízí širokou škálu nejrůznějších filmů - vytříbené akční snímky, temná noirová díla, žánrové kombinace s kung-fu, komedií či romancí. Jeden znak je ale u většiny z nich stejný. Je to jistá bezprostřednost scén, která na první pohled působí neurovnaností děje díky upřednostňování akce na úkor souvislosti příběhu a provázání dějových linií. Prvotní atrakcí těchto snímků byla originální akce, nikoli vypilovaný scénář. Jejich výhodou se však stala improvizace. (1)

Po všeobecném úspěchu snímků z produkce Milkyway se začaly čím dál víc rojit tituly, jejichž těžiště se přesouvalo ve prospěch propracovanějšího děje a komplikovanějších vazeb. V minulosti se v hongongských kriminálkách vystřídalo upředňostňování realismusmu či bohaté akce, dnes se do popředí posouvají propletené vztahy. Teď už to není jen o tom vyplnit mezery mezi akčními scénami při pohybu z bodu A do bodu B ale dospět tam přes promyšlenější dějové zvraty a vazby. Nabývají tak převahy snímky ukazující děj z vícero úhlů jednotlivých postav.

V roce 2002 se takovým filmovým překvapením stala Volavka. Postupně se objevovaly další složitější filmová díla, která tento vytyčený směr následují (např. snímky Dereka Yee) a zároveň navazují na hongkongské neonoirové snímky typické svým prostředím, postavami a zobrazením zločineckého světa.


The Stool Pigeon v této tendenci pokračuje; většina děje se odehrává v noci venku na ulici či v přítmí uzavřených místností. Také žánrově vychází z krimi thrilleru, když vztah mezi policistou a zločincem je hlavním zdrojem napětí a na těchto postavách pak onen vztah tématizuje a relativizuje jejich jednání podle zažité konvence (policista jako zástupce dobra, zločinec jako ten zlý). (2)

Nesčíslněkrát omílané téma, z něhož se v hongkongské kinematografii stalo tamní scénáristické klišé, nevytváří nic nového a převratného. Naopak zapadá do trendu kriminálek, ovšem dříve tak častá bezprostřednost je nahrazena pečlivým plánováním. Nevyrovnanost až amaterství některých složek filmů minulých zde střídá plně profesionální práce - scénář, kamera, vybraní herci, hlavně je to ale patrné u bohatého, variabilního a hlavně náladu podmaňujícího hudebního podkresu.


Špína Hongkongu
Žánrový předchůdce Volavka (2002), s nímž pojí The Stool Pigeon také podobnost motivu nastrčeného špeha, je vrcholem toho, čemu jsem dala soukromě nálepku "nóbl thriller". Upravení hrdinové v oblecích se zde pohybují v čistých interiérech nebo venku na pozadí vyleštěných chladných ploch. Násilí zde má podobu jednorázové akce, krev se takřka neobjevuje. Takové zobrazení hrdinů a prostředí je patrné z tvorby konce 90. a následujících let.

Naopak filmy Dante Lama vrátily trend ulpívající špíny. V akci dochází k výbuchu tělesného násilí, díky němuž jsou postavy poznamenané nějakým viditelným šrámem, zraněním, neomytou krvavou stopou. Hrdinové jsou tak za své vnitřní (morální) selhání navenek pošpiněni a symbolicky označeni.



V porovnání s dalšími Lamovými snímky
Takhle zafungoval bezchybně The Beast Stalker přesně dávkovaným napětím a záměrně složitě strukturavaným vyprávěním, Fire of Consience vystupňoval žánrové prvky na hranici únosnosti. The Stool Pigeon je na tom kvalitativně podobně jako The Beast Stalker, přičemž má nejen díky lepším hercům zajímavější postavy než Fire of Conscience, ovšem výše zmíněný perfekcionismus tu budí dojem kreativní sterility.

The Stool Pigeon nemá snahu být sociálně kritický či vyvolávat znepokojivé otázky o panujících poměrech. Motiv dluhu u triád slouží jen jako katalyzátor pro další situace. Znepokojující aktuální otázky známé z Milkyway produkce a odvážné formální kousky tu nemají místo. Stěžejním je tu vytváření napětí, zobrazení akce v pohybu a morální zpochybňování jednání hlavních postav. V takovém duchu je dokonale staromódní.

Kriminálky let minulých, na něž se svým pojetím akce a násilí film odvolává, originálně šokovaly vyhroceným podaním obojího. Bohužel současný snímek už takhle šokovat nemůže, přesto chytře skládá dohromady to, co známe již z dřívějška.


(1) Hard Boiled, The Mission...
(2) V The Stool Pigeon nemá hlavní roli homogenní skupina zločinců (Long Arm of th Law, Exiled) ale právě konflikt dvou protikladně chápaných postav

The Cheeky Chap

	Původní název: 壞小子 (坏小子) / Huai xiao zi (1980) Režie: Lee Wing-Cheung Země: Hong Kong Hrají: Wei Pai, Candy Wen Xue-er, Wai Wang, Yeung Chak-Lam, Charlie Chan Yiu-Lam, Wong Ching, Wong San, aj. CSFD / IMDB / HKMD / HKCINE

Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let se v hongkongské kinematografii nesl ve znamení změn a nových trendů a doba kromobyčejně přála kung-fu komediím. Ze studia Golden Harvest na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vzešla takových veseloher úctyhodná řada – a jednou z nich je i Huai xiao zi (The Cheeky Chap), první (a bohužel taky předposlední) Wei Paiova "sólovka".

Ma San Fan je mladý mistr kung-fu, jenž se ničeho nezalekne – a nic mu není svaté. Na vyvádění blbostí ho užije, na přijímání odpovědnosti už nikoli. To jediné, co chová v lásce a úctě, je rodina, ale ani to ho nepřinutí, aby uposlechnul matčiných neustálých proseb a konečně se polepšil. Že matka si s ním evidentně neví rady, se zrcadlí s až dojemnou zřetelností v tom, jak rezignovaně se k jeho lumpárnám staví. Kdykoli Ma něco provede, vyrazí ho z domu s tím, že dokud se neumoudří, nemá jí chodit na oči. Ma tak tráví většinu času bezcílným potulováním, bezstarostným flákáním a drobnými krádežemi, důsledky svého jednání neřeší, odpovědnost si nepřipouští a o dobrou náladu se nenechá přípravit ani hladem, ani špatným svědomím. Jenže na každou svini se někde brousí kudla a vaří voda. Ma svým bezohledným jednáním uvede do chodu sled střetů a nešťastných příhod, na jehož konci ho čeká rovnocenný soupeř a – to především – morální lekce, která je o to tvrdší a bolestivější, oč později přišla.

Anglický název této komedie by se dal přeložit jako "Drzoun", což v zásadě nezní nikterak zlověstně, a titulní hrdina se na první pohled a prvních pár minut jeví docela sympaticky. V člověku to vyvolá dojem, že má před sebou jednu z těch potrhlých HK boxovacích komedií o neotesaném dobrákovi s velkým potenciálem, jehož drobné nedostatky vyrovnává míra jeho odhodlání a ryzost jeho srdce. Chyba lávky. The Cheeky Chap je z úplně jiného těsta – což měrou nemalou přispívá k rozporuplnému přijetí, jehož se mu mezi diváky dostává.

Především je tu scénář, který značně znesnadňuje jakoukoli identifikaci s hlavním hrdinou hned několika způsoby. Velmi zjednodušeně řečeno, hrdinové si nás mohou naklonit cestou buď pasivní (tedy skrze to, jak se potýkají s tím, co se děje jim), či aktivní (tj. skrze to, jak působí na svoje okolí) – v naprosté většině případů samozřejmě nějakou tou více či méně vyváženou kombinací obojího. Obě tyhle cesty jsou ale v případě našeho titulního drzouna z větší části zablokované.
Ve chvíli, kdy Ma San Fana poznáváme, je to už v podstatě "hotový" mistr bojovník, který zvládá kung-fu dost dobře na to, aby s přehledem natrhnul kožich i ostříleným pardálům. Problémy překonává snadno a – to je ještě důležitější – způsobuje si je obvykle sám. Jeho putování je poflakováním bez cíle a beze směru. Není proč mu držet palce, protože není nic, z čeho by se nevylhal nebo nevysekal, a není proč s ním bůhvíjak hluboce soucítit, protože k srdci si toho moc nebere. Coby hlavní protagonista je Ma kluzký jak úhoř - i kdybyste se s ním sebevíc chtěli ztotožnit, nemáte se čeho chytit.
Důvodů k obdivu je ještě méně. Ma totiž není ani rošťák, ani drzoun, ani uličník, nýbrž amorální, sebestředná a mírně sociopatická svině. Těžko obdivovat jeho odvahu tváří v tvář silnějšímu, když ve stejné míře projevuje bezohlednost vůči slabším. Nadhled, s nímž čelí překážkám a přijímá nezdary, by mohl být sympatický, kdyby neměl taky odvrácenou tvář v podobě naprosté netečnosti vůči nářkům druhých (přičemž příčinou těch nářků bývá dost často Ma sám). A drzost tváří v tvář arogantním parchantům není ani roztomilá, ani okouzlující, když sám hrdina je zrovna takový arogantní parchant.

Ma je tím pádem hrdina velmi problematický, což ještě víc vyniká díky osobě hlavního představitele. Při troše námahy si dovedu představit, že i takhle napsaný protagonista by mohl nakonec vyznít docela sympaticky (zvlášť jakmile se začne tvářit, že by se možná snad i polepšil) – jenže Wei Pai není žádný Sammo nebo Jackie. Teď nemluvím o tom, že je méně ohebný a mrštný (což, pravda, je), ale o tom, že sám sebe prostě nedovede nebrat vážně (nebo to aspoň na kameru přesvědčivě zahrát). Tu bezstarostnou, sebeironickou jiskru z úsměvu vykřesat nedokáže – a ve finále je zkrátka jen bezohledný a ironický. Výsledkem je to, že i relativně nevinné fóry v jeho podání vyznívají dost zlejškovsky – o těch opravdu ohavných hadovitostech nemluvě.
To všechno ale nemá být z mé strany výtka. Ma San Fan coby protagonista rozhodně není nezajímavý. V jádru je The Cheeky Chap poměrně drsný příběh o morálním dospívání a Ma tu není proto, abyste ho měli rádi, ale proto, aby posloužil jako příklad toho, že bez trochy té alespoň elementární slušnosti a odpovědnosti z vás nikdy nic kloudného nebude, jedno kolik dokážete nakopat zadků.
The Cheeky Chap předvádí podobné žánrové kotrmelce jako většina kung-fu komedií té doby. V jednu chvíli je to slapsticková fraška a o pár vteřin později někdo tragicky zemře (a minutu nato je to už zase slapsticková fraška). Člověk uvyklý hongkongskému zacházení s žánrovými konvencemi se podobnými obraty na patě jistě rozhodit nenechá, ale dlužno podotknout, že The Cheeky Chap je docela krutý i na hongkongské poměry. Je to dáno nejen některými poměrně drsnými dějovými zvraty, ale hlavně tím, že hlavní hrdina je takový, jaký je, a atmosféru tím pádem nijak zvlášť neodlehčí ani neprojasní. S tím, jak film spěje ke konci a všechna ta blbá karma, již Ma San Fan nashromáždil, začne konečně pracovat proti němu, temnějších tónů výrazně přibývá – a ve finále definitivně končí všechna sranda. Závěrečný souboj už je smrtelně vážná záležitost, jež se zcela obejde bez slovního špičkování nebo jakéhokoli pokusu o komediální nadsázku.

Když už je řeč o soubojích... The Cheeky Chap extraligu nekope, zejména (ale nejenom) proto, že Wei Pai měl jako screen fighter svoje meze. Není tedy dobré poměřovat tenhle film s žánrovými klasikami či Weie s žánrovými klasiky. Nudit byste se ale neměli. Souboje by potřebovaly zrychlit a toho fázování by mohlo být méně, ale choreografie je poměrně nápaditá a snaha „jít s dobou“ tu evidentně byla. A Wei Pai, ačkoli není excelentní (a notně mu vypomohl dublér), rozhodně není špatný – zejména se zbraněmi mu to jde velmi dobře a Cheeky Chap dává tušit, kam to mohl dopracovat, kdyby měl větší kliku a menší attitude problem. (Tolik k soubojům vyjma finálového. Ten je totiž naprosto libový, minimálně o třídu lepší, než všechny ostatní, a už kvůli němu to celé stojí za dokoukání.)

Sečteno a podtrženo, Lee Wing-Cheung napsal a natočil komedii, která svoje nepopiratelné kvality má, ale ne každému sedne. Částečně proto, že filmařsky přeci jen zaostává za nejlepšími kousky svojí doby, ale především proto, že klame tělem. Téměř až k cílové rovince si drží poměrně rozverný tón, jenž divácká očekávání a nároky naviguje poněkud jiným směrem, než kterým se ubírá samotný film.
Domnívám se, že The Cheeky Chap je hoden doporučení, ovšem s varováním. Má potenciál k tomu vás jak zaujmout, tak dožrat. Tempo by taky chtělo trochu vyrovnat, a pokud zrovna nejste Wei Pai fangirl, tu a tam se nejspíš budete mezi souboji nudit.
Ale dejte tomu šanci. Drzoun se v rámci žánru kung-fu komedie svojí zavilou zlomyslností a krutostí mírně vymyká a už z toho titulu je potenciálně zajímavý – a to finálové zúčtování mezi Wei Paiem a Charliem Chanem je vážně pecka.

Pro HK fangirls: Wei Pai. A nahatej!

Detective Dee and the Mystery of the Phantom Flame

	Původní název: 狄仁杰之通天帝国 / Di Renjie Zhi Tong Tian Di Guo(2010) Země: Čína, Hong Kong Režie: Tsui Hark Obsazení: Andy Lau, Li Bingbing, Deng Chao, Carina Lau, Tony Leung Ka Fai, Teddy Robin Kwan, Richard Ng, aj. CSFD / IMDB / HKMD / HKCINE

Není tak docela na místě jásat, že "Tsui je zpátky!", byť při sledování Di Renjie se mi přesto občas zachtělo vykřiknout: "Welcome back!" K úplné dokonalosti tomu ale pár ingrediencí chybí - a (jak už tomu občas u Tsuie Harka bývá) pár přebývá.


Stručně k ději - regentka Wu Zetian (Carina Lau) má za sebou 7 let poměrně úspěšné vlády a chystá se na korunovaci, během níž se z ní stane první a jediná čínská císařovna. Přípravy jsou velkolepé a v plném proudu. Wu v jejich rámci mimojiné nechává postavit 66 sáhů vysokou sochu Buddhy, jež má shlížet na císařský palác. Když se viceministr pro veřejné stavby a zároveň muž osobně odpovědný za průběh prací na velkolepé Buddhově soše, ctihodný pan Jia, během provázení římské delegace zničehonic samovznítí, nic moc dobrého to nevěstí. Když krátce poté sejde ze světa stejně hnusnou smrtí i pan Xue, vysoce postavený zástupce císařského soudu, budoucí císařovna patřičně zneklidní. Tahle záležitost si žádá mimořádných opatření a mimořádně schopných lidí. Pročež je načase omilostnit a povolat zpět do služby muže, který sloužíval zesnulému císaři a před osmi lety si rebelií proti regentce Wu vysloužil kriminál. Di Renjie (Andy Lau) se tedy vrací do práce a ožehavého případu se ujímá. K ruce dostane hned dva velmi schopné sidekicky, a sice půvabnou Jing'er (Li Bingbing) - vysoce postavenou oblíbenkyni Wu Zetian, jež má za úkol ho na každém kroku sledovat, a rázného vyšetřovatele Pei Donglaie (Deng Chao). I s jejich pomocí ale dá pořádnou fušku tenhle případ rozlousknout. Těžko říct, jestli nitky vedou k Wu nebo k jejím odpůrcům, ale ať už je za záhadným samovzněcováním kdokoli a ať už tím sleduje cokoli, zdá se, že je před soudcem Di neustále o krok napřed.



Tsui Hark je nedisciplinovaný vypravěč, a že "méně je někdy více" je prostě koncept poněkud cizí jeho povaze. Ani Di Renjie tomu neunikl. Tsui srší nápady a neostýchá se je použít. (Všechny.) Výsledkem je film, u jehož sledování se občas neubráníte dojmu, že každou chvíli popraská ve švech. A až příliš často máte pocit, že to či ono je ve filmu jen proto, že to Tsuiovi připadalo cool. Protože to většinou opravdu cool je, dá se na to bez problémů přistoupit, ale Tsuiova rozjívenost nemusí jít každému pod nos - nejvíc asi zamrzí určitá povrchnost, s jakou se tu prezentují aktéři příběhu - i příběh samotný. "Cool faktoru" se toho podřizuje hodně, od fantaskních bitek až po Donglaiův albinismus, a některé výmysly jsou samoúčelné až hanba. Nikdo příčetný by samozřejmě po téhle rakvičkárně - k níž ostatně pouťová grotesknost a hra na efekt neoddiskutovatelně patří - nechtěl akademicky důkladnou drobnokresbu, ať už ve výstavbě příběhu nebo v charakterizaci. Ale nebolelo by, kdyby Tsuiovy zdivočelé dynamické črty byly o trošku koherentnější.
Debakl v duchu Sedmi mečů se ale přesto nekoná. Tempo vyprávění je natolik svižné, že divák nemá moc času řešit pitomosti typu 'psychologie postav' (pokud je tedy mermomocí řešit nechce), a zápletka sama o sobě, byť občas řeže pěkně divoké zatáčky, je dost přehledná a nosná na to, aby film podržela pokupě.



A je bez debat, že Tsui prostě dovede natočit skvěle vypadající podívanou. Po vizuální stránce je Di Renjie učiněné pošušňáníčko. Barvy ladí, kompozice sedí, kamera hledá zajímavé úhly - a přestože CGI má tu a tam svoje chybky, filmu to na kráse zásadněji neubírá.
Akce je zvládnutá velmi dobře, byť je - stejně jako skoro všechno v Tsuiově novém filmu - pořádně "over the top". Vzduchem létá kde co, od Andyho, přes dřevěné kůly a čluny až po útočné jeleny (ano, útočné jeleny).

Pakliže Di Renjie dokáže upoutat a udržet divákovu pozornost, je to do značné míry zásluha hereckého ansámblu. Ne že by kdokoli z nich (snad až na výtečnou Carinu Lau) měl bůhvíkolik prostoru k hereckým exhibicím - s výjimkou několika málo scén v zásadě není o čem hrát. Většině zúčastněných tak nezbývá nic moc jiného, než prodat svůj exteriér a charisma, ale taky nepotřebují o moc víc k tomu, aby si publikum získali - a se slabší hereckou sestavou by Di Renjie dost možná sklouzl nebezpečně blízko průseru.



Ve výsledku je Detective Dee And The Mystery Of The Phantom Flame velmi příjemné retro, které slušně odsýpá, baví - a při jehož sledování může divák nostalgicky zavzpomínat na svébytné kouzlo podobně laděných žánrovek z konce osmdesátých a začátku devadesátých let. O moc víc toho nenabídne, ale proč to po něm koneckonců chtít?



PS: S prorežimností Di Renjie to nevidím až tak žhavě, jako mnozí jiní, ale to neznamená, že by cenzorům na ruku nešel. Na mém hodnocení se to neodráží, protože mi to prostě nevadí. Pokud jste ale na nápadně kolektivistická a ideologicky problematická poselství v čínském filmu citliví a u Hrdiny jste se vztekali kvůli „rudé propagandě“, Tsuiova soudce Di radši vynechte – a dejte si repete nějakého jeho staršího filmu.