Detective Dee and the Mystery of the Phantom Flame

	Původní název: 狄仁杰之通天帝国 / Di Renjie Zhi Tong Tian Di Guo(2010) Země: Čína, Hong Kong Režie: Tsui Hark Obsazení: Andy Lau, Li Bingbing, Deng Chao, Carina Lau, Tony Leung Ka Fai, Teddy Robin Kwan, Richard Ng, aj. CSFD / IMDB / HKMD / HKCINE

Není tak docela na místě jásat, že "Tsui je zpátky!", byť při sledování Di Renjie se mi přesto občas zachtělo vykřiknout: "Welcome back!" K úplné dokonalosti tomu ale pár ingrediencí chybí - a (jak už tomu občas u Tsuie Harka bývá) pár přebývá.


Stručně k ději - regentka Wu Zetian (Carina Lau) má za sebou 7 let poměrně úspěšné vlády a chystá se na korunovaci, během níž se z ní stane první a jediná čínská císařovna. Přípravy jsou velkolepé a v plném proudu. Wu v jejich rámci mimojiné nechává postavit 66 sáhů vysokou sochu Buddhy, jež má shlížet na císařský palác. Když se viceministr pro veřejné stavby a zároveň muž osobně odpovědný za průběh prací na velkolepé Buddhově soše, ctihodný pan Jia, během provázení římské delegace zničehonic samovznítí, nic moc dobrého to nevěstí. Když krátce poté sejde ze světa stejně hnusnou smrtí i pan Xue, vysoce postavený zástupce císařského soudu, budoucí císařovna patřičně zneklidní. Tahle záležitost si žádá mimořádných opatření a mimořádně schopných lidí. Pročež je načase omilostnit a povolat zpět do služby muže, který sloužíval zesnulému císaři a před osmi lety si rebelií proti regentce Wu vysloužil kriminál. Di Renjie (Andy Lau) se tedy vrací do práce a ožehavého případu se ujímá. K ruce dostane hned dva velmi schopné sidekicky, a sice půvabnou Jing'er (Li Bingbing) - vysoce postavenou oblíbenkyni Wu Zetian, jež má za úkol ho na každém kroku sledovat, a rázného vyšetřovatele Pei Donglaie (Deng Chao). I s jejich pomocí ale dá pořádnou fušku tenhle případ rozlousknout. Těžko říct, jestli nitky vedou k Wu nebo k jejím odpůrcům, ale ať už je za záhadným samovzněcováním kdokoli a ať už tím sleduje cokoli, zdá se, že je před soudcem Di neustále o krok napřed.



Tsui Hark je nedisciplinovaný vypravěč, a že "méně je někdy více" je prostě koncept poněkud cizí jeho povaze. Ani Di Renjie tomu neunikl. Tsui srší nápady a neostýchá se je použít. (Všechny.) Výsledkem je film, u jehož sledování se občas neubráníte dojmu, že každou chvíli popraská ve švech. A až příliš často máte pocit, že to či ono je ve filmu jen proto, že to Tsuiovi připadalo cool. Protože to většinou opravdu cool je, dá se na to bez problémů přistoupit, ale Tsuiova rozjívenost nemusí jít každému pod nos - nejvíc asi zamrzí určitá povrchnost, s jakou se tu prezentují aktéři příběhu - i příběh samotný. "Cool faktoru" se toho podřizuje hodně, od fantaskních bitek až po Donglaiův albinismus, a některé výmysly jsou samoúčelné až hanba. Nikdo příčetný by samozřejmě po téhle rakvičkárně - k níž ostatně pouťová grotesknost a hra na efekt neoddiskutovatelně patří - nechtěl akademicky důkladnou drobnokresbu, ať už ve výstavbě příběhu nebo v charakterizaci. Ale nebolelo by, kdyby Tsuiovy zdivočelé dynamické črty byly o trošku koherentnější.
Debakl v duchu Sedmi mečů se ale přesto nekoná. Tempo vyprávění je natolik svižné, že divák nemá moc času řešit pitomosti typu 'psychologie postav' (pokud je tedy mermomocí řešit nechce), a zápletka sama o sobě, byť občas řeže pěkně divoké zatáčky, je dost přehledná a nosná na to, aby film podržela pokupě.



A je bez debat, že Tsui prostě dovede natočit skvěle vypadající podívanou. Po vizuální stránce je Di Renjie učiněné pošušňáníčko. Barvy ladí, kompozice sedí, kamera hledá zajímavé úhly - a přestože CGI má tu a tam svoje chybky, filmu to na kráse zásadněji neubírá.
Akce je zvládnutá velmi dobře, byť je - stejně jako skoro všechno v Tsuiově novém filmu - pořádně "over the top". Vzduchem létá kde co, od Andyho, přes dřevěné kůly a čluny až po útočné jeleny (ano, útočné jeleny).

Pakliže Di Renjie dokáže upoutat a udržet divákovu pozornost, je to do značné míry zásluha hereckého ansámblu. Ne že by kdokoli z nich (snad až na výtečnou Carinu Lau) měl bůhvíkolik prostoru k hereckým exhibicím - s výjimkou několika málo scén v zásadě není o čem hrát. Většině zúčastněných tak nezbývá nic moc jiného, než prodat svůj exteriér a charisma, ale taky nepotřebují o moc víc k tomu, aby si publikum získali - a se slabší hereckou sestavou by Di Renjie dost možná sklouzl nebezpečně blízko průseru.



Ve výsledku je Detective Dee And The Mystery Of The Phantom Flame velmi příjemné retro, které slušně odsýpá, baví - a při jehož sledování může divák nostalgicky zavzpomínat na svébytné kouzlo podobně laděných žánrovek z konce osmdesátých a začátku devadesátých let. O moc víc toho nenabídne, ale proč to po něm koneckonců chtít?



PS: S prorežimností Di Renjie to nevidím až tak žhavě, jako mnozí jiní, ale to neznamená, že by cenzorům na ruku nešel. Na mém hodnocení se to neodráží, protože mi to prostě nevadí. Pokud jste ale na nápadně kolektivistická a ideologicky problematická poselství v čínském filmu citliví a u Hrdiny jste se vztekali kvůli „rudé propagandě“, Tsuiova soudce Di radši vynechte – a dejte si repete nějakého jeho staršího filmu.

HLEDÁME POSILY

Vážení a milí,

rádi bychom Vás informovali o naší snaze najít pro blog další psavce. Nyní celkový počet čítá čtyři členy a bohužel kvůli zaneprázdnění některých z nich nepřibývá tolik příspěvků, jak by si námi vybraná oblast zasloužila. Chtěli bychom proto získat další fanoušky, kteří se zajímají hlouběji o asijské filmy a umí rozumným a přiměřeným způsobem vyjádřit svoje názory.

Blog vznikl jako čistě fandovská záležitost současných členů (viz odkaz na profily), kteří chtějí, aby se zde objevovaly články zejména o asijských filmech a seriálech, profily asijských herců a tvůrců, dále pak o monotématické příspěvky o obecných trendech v kinematografii asijských zemích.

Zakladatelé Heroes Of The East nemají ambice být školenými a profesionálními recenzenty a totéž neočekávají ani od případných nových členů. Přesto by však ocenili, aby tito nováčci splňovali jisté nároky:

• při psaní o konkrétním filmu nebo seriálu uvedli anotaci děje a žánrové či dobové zařazení,
• způsobilými argumenty zhodnotili kvalitu díla a hereckých výkonů, případně je srovnali se snímky obdobného žánru nebo jinými filmy stejného tvůrce (režiséra, akčního choreografa apod.),
• měli jisté povědomí o trendech a širších souvislostech týkajících se asijských kinematografií (např. příčiny poklesu produkce - současný trend).

Pokud nás toužíte kontaktovat s tím, že chcete přispět k rozrůstání tohoto blogu, prosím Vás laskavě, ať tak učiníte prostřednictvím tohoto formuláře.

HAVOC IN HEAVEN

	Původní název: Dà nào tiān gōng (1964) Země: Čína Režie: Wan Lai Ming Obsadzení: Qiu Yue-Feng; Fu Run-Sheng; Bi Ke; Shang Hua IMDB / HKMD

V 60. letech se v Šanghajském studiu animovaného filmu rozpohybovala slavná legenda o Sun Wu Kungovi- Opičím králi. Animovaná verze sice nezmapovala celou knihu Putování na Západ, ale i tak jde rozhodně o jedno z nejlepších zpracování daného tématu nejen v čínské kinematografii.
Podle scénáře, který zpracoval Li Ke Ruo bratři Wanové zachytili začátek příběhu o opičáku Sunovi, jeho narození, získání zázračné tyče od Dračího krále, přes jeho boj s nebesy, získání titulu nebeského podkoního a krádež broskví z tabule Nefritového císaře.

Právě začátek příběhu, který nešetří obrazy a symboly si o animaci doslova říká, protože další části Putování už se dají natáčet i s živými herci, ale nebeský part Sunova života je opravdu pohádkově bohatý na nadpřirozeno a mýtům obecně sluší výtvarné pojetí.
Režisér Wan Lai Ming navíc podepřel příběh, animovaný klasickou, nijak dobově nevybočující technikou motivy Pekingské opery a tím získal Sun opravdový punc místa svého vzniku. Všechny figurky jsou pečlivě animované podle operních předloh, i s jejich malovanými maskami, bažantími pery na hlavách a konečně i pohybovými party.

Tradiční hudba a kostýmy spolu s neoperními a civilními dialogy postav tvoří pevně svázaný harmonický celek, na který se dobře kouká a který se dobře poslouchá.
Neurčité pozadí nebes odráží jasné barvy jednotlivých aktérů, pohyby figurek přispívají k tanečnímu a neskutečnému duchu příběhu a bojové sekvence jsou opravdu malými mistrovskými kousky v celé té snové skládačce.

Hlavně Sunův souboj z Na Zhou, kdy slavný hrdina nastupuje v podobě dítěte pohybujícího se na okřídlených kolech se svým kruhem a kopím, ale od proměny v strašlivou trojhlavou obludu projde procesem svého velikého ponížení a nakonec se změní v uražené a nešťastné batole. Stejně pěkně vypadají scény ze života opičího národa nebo nebesa, plující v prázdném, modrém prostoru.


Sun samotný je sympatický hrdina, který v sobě má trochu víc něžných rysů, než jeho živí představitelé a díky omezené mimice se tolik nepitvoří, takže vypadá jako sofistikovaný rošťák, který v sobě má rozhodně zárodek velikosti. Šklebení a hravost zbyly na opičky jeho národa a opičky jsou do poslední hodně roztomilá havěť.
Animátor Zhang Guang-Yu si zatraceně vyhrál s každou postavičkou a vdechnul jí elegantní lehkost, charakter i ojedinělost.

Bohové i démoni jsou strašliví a dokonce možná i strašidelní, Nebeský císař naproti tomu připomíná trochu bezvýraznou, uhlazenou sochu Buddhy a všechny vedlejší postavy jsou zpracované do všech podrobností. Tak brilantní výtvarné pojetí, založené na bohaté ornamentalistice se v době anime už těžko najde.
Příběh byl opravdu natočený výborně natolik, že zaujal i Evropu, která ho ověnčila cenami. V roce 1978 byl Havoc in Heaven oceněn na Londýnském filmovém festivalu, byl vysílán švédskou televizí a speciální ocenění si odvezl i z 13. Filmového festivalu v Karlových Varech.


Bohužel, i přes zájem, který vzbudil se jeho distribuce příliš nezdařila. Dodnes platí za obtížně získatelný film, jehož anglické titulky existují jen díky nadšeným amatérským překladatelům. Naštěstí došlo k jeho znovuvydání k 40. výročí vzniku, ale díky nedostatkům (opět se zapomnělo na anglické titulky) distribuce této 107 minutové lahůdky opět zkolabovala. Ostatně i našeho Trnku vlastní z větší části Japonci a zkuste si sehnat třeba Sen noci svatojánské na DVD…. Jak vidno, nejen naše kinematografie zachází se svými skutečnými poklady macešsky. Havoc in Heaven je jednou z nejlepších ukázek čínské animované tvorby 60.let a skutečným klenotem asijské animace všech dob.

Merantau

	Původní název: Merantau (2009) Režie: Gareth Evans Země: Indonézia Obsadzení: Iko Uwais, Sisca Jessica, Christine Hakim, Mads Koudal, Yusuf Aulia, Alex Abbad, Yayan Ruhian, Laurent Buson, Doni Alamsyah, Ratna Galih CSFD / IMDB

Boom filmov s tématikou bojových umení ktorý sposobil Ong Bak sa prejavil nielen v Thajsku, ale aj v ďalších krajinách dal možnosť naštartovať kariéru hercom s vysokým potenciálom nakopávať zadky tuctom kaskadérov. . Zo samotného Thajska prišiel Dan Chupong vo filmoch Born To Fight a Dynamite Warrior a svižná JeeJa Yanin s filmami Chockolate a Raging Phoenix, Johny Nguyen – ktorý sa preslávil už v thajskom The Protector – priniesol z Vietnamu The Rebel a z Malajsie prišiel film Kinta, ktorý sice príliš nevyšiel, no ukázal, že tamojši herci majú taktiež fantastický potenciál.

Do tejto škatuľky filmov vyznačujúcich sa tvrdými kontaktnými súbojmi a kaskadérskymi kúskami pri ktorých sa zastavuje dych patrí aj Merantau z Indonézie. Prostý príbeh o mladíkovi z vidieka, ktorý prichádza do mesta a hromada beat-them-up akcie. Podobnosť s Ong Bak je až do očí bijúca, no kvality tohoto filmu sú na takej úrovni, že je nielen rovnocenným konkurentom, no v niektorých aspektoch ho dokonca prekonáva. Merantau nám predstavuje nový indonézsky talent Iko Uwaisa, majstra bojového umenia silat.

Silat sa na filmovom plátne v mnohom podobá na thajský muay thai. No po pár súbojoch a potom hlavne v druhej polovici filmu, kde si to Iko rozdáva so zdatnejśími súpermi, nieje ťažké rozpoznať rozdiely. Pokiaľ je muay thaj zobrazený jako agresívny boj, kde protagonista non stop zasadzuje tvrdé rany pomocou kolien a lakťov, silat je viac technického charakteru. Choreografia (o ktorú sa postaral skutočný tréner silatu) je vystavaná na zbesilej sérii blokov, chytačiek a úderov do slabých miest. Iko posobí o to vierohodnejšie, že pred kamerou nepredvázda superhrdinské postoje, ale akcia sa čisto koncentruje na prebiehajúce súboje. Vďaka tomu majú súboje tak vysoké tempo, ktoré hlavňe ako sa film blíži do finále, nedajú divákovi ani nachvíľu vydýchnuť. Kaskadérskych kúskov vo filme nieje veľa (keď sa však objavia stoja za to) a zbrane sa v súbojoch používajú len zriedka. O to však posobivejšie a čistejšie posobí samotné bojové umenie. Viac jako na efekt sa hrá na efektívnosť.

O nejakom príbehu sa dá sice hovoriť veľmi ťažko, no anglický režisér Gareth Evans (pre ktorého je Merantau prvý celovečerný režijný počin) vložil do filmu pomerne silný dramatický prvok. Po humore nieje vo filme ani stopa a vďaka niektorým komornejším scénach divák dostane šancu sa s hlavnou postavou skutočne zblíźiť, čo je na film ktorý patrí do tejto škatuĺky celkom netradićné. To podporuje aj až prekvapivo prirodzený a kvalitný herecký prejav Iko Uwaisa. Je to ozajstný sympaťák. Toto nahnevanému Tonymu Jaa chýba. Tak isto aj herecké schopnosti ostatných protagonistov sú na tento žáner slušné.

Merantau je filmom, z ktorého je cítiť obrovské nadšenie všetkých zúčastnených. Pre režiséra aj Iko Uwaisa je to ich prvý počin a možno aj preto vznikol tak rýdzi film, ktorý oslavuje bojové umenie bez zbytočného pozlátka, pózovania a hry na efekt. To, spolu s jednou z najposobivejších choreografií za posledné roky, ho robí naozaj výnimočným. Povinnosť pre každého milovníka kick-ass akcie.

Interview s Garethom Ewansom a Iko Uwaisom

Trailer:

The Sword with No Name

	Původní název: Bulkkotcheoreom Nabicheoreom (2009) Režie: Yong-gyun Kim Země: užná Kórea Obsadzení: Jae-jin Baek, Jae-woong Choi, Seung-woo Cho, In-gu Heo, Se-hyeong Ki, Seol-gu Lee, Su-Ae CSFD / IMDB / HANCINE

Historický, dráma, romantický, akčný. Tým všetkým sa snaží tento film byť a tak celkom nieje ani jedným z toho. To je asi najväčší problém. Akým slovom sa film jednožnačne dá film označiť je patriotizmus. Je to vlastne taká óda na večne utláčany no hrdinský kórejský národ, ktorý sa hrdo staval či už voči moctichtivému, imperialistickému japonsku, alebo voči obchodníkom zo západu. To ako to v skutočnosti bolo prenechám na zváženie historikom a radšej sa zameriam na to, čo nám tento miš-maš ponúka.

Mladá Ja Yeong, ktorá sa má stať kórejskou vladárkou, stretne na ceste do paláca potulného šermiara Moo Myeonga, ktorý sa do nej nielen zamiluje ale nájde v nej svoje osudové poslanie a rozhodne sa chrániť ju svojim vlastný životom. Ja Yeong sa po príchode do paláca a sňatku s kráľom stáva panovníčkou a Moo Myeong, oddaný svojmu poslaniu, je jej nablízku jako palácová stráž. Vladárka sa vďaka svojeje netajenej otvorenosti k západnej kultúre dostáva do nemilosti s miestnymi politikmi. Sled udalostí sposobí že panovníčka sa dostáva do ohrozenia života a Moo Myeong jej jako jediný verne stojí po boku.

Historické reálie okolo slávnej, silno národne cítiacej vladárky Myeongseong, sú pozadím pre príbeh tohoto filmu. Snaha otvorenia krajiny západnej kultúre, politické intrigy v aristokratických kruhoch a utrpenie vladárky skrývajúce sa za honosnými róbami a krásnym úsmevom je však len maličkým zlomkom tohoto filmu ktorý veľmi nevyvážene balancuje na pomedzí drámy, romance a akčného filmu.

Druhá, romatická rovina filmu ponúka vzťah vladárky a Moo Myeonga (fiktívna postava). Moo Myeong je klasický romantický hrdina. Film ho predstavuje jako tieň stojaci při vladárkinej komnate, ktorému je zakázané svoju lásku naplno prejaviť, no ak sa objaví nebezpečenstvo, on je ten prvý, ktorý ochráni vladárku svojím vlastným životom. Táto romanca je výlučne zložená s letmých pohľadov skrývajúcich potláčané city a nádherných úsmevov hlavnej protagonistky. Divák túžiaci po romantike nezostane určite chladný. Problém nastáva v momente, keď režisér veľmi nevierihodne postaví Moo Myeonga do úlohy jediného ochrancu vladárky, ktorý musí čeliť nielen palácovým intrigám, ale doslova celej kórejskej armáde ohrozujúcej vladárkin život. Seriózna dráma sa lusknutím prsta premení na „one man show“, kde Moo Myeong likviduje komicky posobiacich vojakov, ktorí, zrejme vďaka jeho hrdinskej aure, niesú schopni spraviť ani krok vpred.

Prásk.

A to sa, bohužiaľ, dostávame k poslednej, akčnej rovine filmu. Aby som čítajúcim presne objasnil o čo ide, vyberiem si konkrétnu scénu z filmu. Hlavný hrdina, sa stretáva v súboji so špičkovým šermiarom. Obaja sa premeriavajú pohľadom, pripravujú sa zaútočit a keď sa skrížia čepeľe ich mečov....milí šermiari sa ocitnú na počítačom vygenerovanom zamrznutom rybníku a súboj ako vystrihnutý z videohry či anime seriálu sa može začať. Meče slúža ako korčule, gravitácia sa stratila a hercov nahrádzajú počítačové, totálne neprirodzené modely. Štylizované akčné scény ?. Ale prd. Pohyblivý trapas zabijajúci všetky náznaky serióznej atmosféry. Z odstupom tieto „akčne vložky“ vidím iba ako prostriedok zatraktívnenia traileru, ktorý mal očividne prilákať do kín masy divákov. Podvod.

Prásk.

Otrlý divák kórejských filmov si príde na svoje. Romantická línia stojí za to (hlavne hlavná hrdinka dokáže pekne zatriasť s emóciami citlivejších divákov), dramatická rovina koniec koncov tiež, no ako celok....takto veru kvalitný kórejsky žánrový mix nevyzerá. Kto kóreu príliš nemusí, odpočítajte si ešte jeden bod.

Na záver jedna trefná hláška z filmu: " Your sword was fun, my friend"

Trailer:

Napíšte nám

The City of Violence

	Původní název: Jjak-pae (2006) Země: Južná Kórea Režie: Ryoo Seung-wan Obsadzení: Ryoo Seung-wan, Jeong Doo-hong, Lee Beom-soo, Jeong Seok-yong, Ahn Kil-kang, Lee Joo-sil CSFD / IMDB / HANCINE

Tae-su, Wang-jae, Pil-ho, Dong-hwan a Seok-hwan boli odmalička nerozlučný kamáráti a svoje kamarátsvo si utužili pri nejednej pouličnej bitke. Prešlo však veľa vody a každý sa vydal vlastnou cestou. Niektorí zostali pri živote na ulici, niektorí sa dali na stranu zákona a niektorí našli svoje miesto v osídlach podsvetia. Osud znova spojíl cesty starých kamarátov až vo chvíli, keď jeden z nich príšiel o život. Wang-jae sa zaplietol do krčmovej bitky a doplatil na to životom a práve jeho pohreb sa stal udalosťou, keď sa kamaráti znova stretli. Tae-su je detektív a na úmrtí Wang-jaeho sa mu hneď niečo nezdá. Postupne začne odhaľovať sieť zločineckej organizácie, do ktorej je zapletených viac ľudí ako sa na začiatku zdá…

The City of Violence je typickým predstaviteľom žánru, ktorý označujeme ako revenge movie. Hlavným hýbateľom deja je pomsta a je to pomsta štýlová, akčná a drsná, čerpajúca inšpiráciu z reinkarnácie žánru, ktorou sa stal v roku 2003 Tarrantinov Kill Bill vol.1. Stýmto filmom nemá spoločný iba motív, ale aj štylizáciu bojových scén a to hlavne hyperaktívny showdown situovaný do prostredia s typickou áziskou architektúrov.

Príbeh je vystavaný na zápletke, ktorá je v posledných rokoch v kórejskej kinematografii veľmi populárna a v rôznych obmenách sa objavila už vo viacerých filmoch (Friend, Once Upon Time in High School). Priateľia spojený silným putom kamarátstva, ktorých neskôr osudy prinútia postaviť sa proti sebe. Z tejto zápletky sa dá vyťažiť veľa a kórejci vedia, ako z osudového priateľstva vytrieskať napätie a emócie. Divákovi však veľmi rýchlo dôjde, že tvorcovia sa v tomto prípade snažili viac ako o hotcičo iné natočiť film, ktorý bude predovšetkým efektný a zaujme tak čo najširšiu divácku obec. Hlavný predstaviteľ pózuje pred kamerou, hádže na nás drsné xichty, podmazáva to cool westernová muzika a jeho najobľubenejšia hláška je “fuck it”.

Nuda nehrozí. Ikeď snaha o efektnosť jednotlivých scén je doočíbijúca a často krát samoúčelná, musím režisérovi zatlieskať, pretože čierny humor a štýlové násilie mu naozaj ide. S pribúdajúcimi minútami som sa začínal tešiť, akou originálnou brutalitkou ma film ešte prekvapí. Avšak ako som sa viac začínal sústredovať na rôzne originálne scénky, tým viac som prestával vnímať dej. Režisér sa síce snaži divákovi vtlačiť sympatie k hlavným hrdinom a nenávisť voči záporákovi, no snaha je to veru jalová. Popri všetkej tej hyperštýlovej zábave proste na dramatický prvok nezostal čas. Bolo mi preto viac-menej jedno kto dostáva na držku. Tu ide iba o to, akým spôsobom je akcia prevedená.

A akcia je prevedená naozaj výnimočne a na rovinu poviem, že len kôli akčným scénam je tento film must see záležitosťou. Tak ako v Hong Kongu, je to akcia rozšafná. Kusy nábytku a kaskadéri lietajú na všetky strany a verím tomu, že nejeden chudák odkrivkal z natáćanie so zranením. Čo je však rozdielne je spôsob, akým je akcia natočená. Pri snímkoch s bojovou tématikou sme zvyknutý na kameru, ktorá sníma veľké celky. Viac ako samotná kamera sa pohybujú aktéri pred ňou. Tu je tomu práve naopak. Kamera sa takmer nezastaví, pohybuje sa s hercami, akciu sníma z besprostrednej blízkosti a často prestriháva na sekundové a dosť drsné detaily, zobrazujúce samotný kontakt (rezné rany, nôž zabodnutý do nohy). Výsledok pôsobí veľmi sviežo, neokúkane a hlavne skutočne realisticky. Nieje to baletná choreografia, ani kaskadérske orgie, ale superdrsná kontaktná akcia, do ktorej sa herci vrhajú celým svojím telom. Podobne spracovaná akcia sa už viac krát objavila v kórejských snímkoch (napr. bitka gangov v Dirty Carnival), no v tomto filme bol tento „nový kórejský štýl“ dotiahnutý takmer k dokonalosti.

Zamrzí hlavne fakt, že vďaka nevýraznosti jednotlivých charakterov a deja si divák nemôže naplno vychutnať ani samotnú akciu a akt pomsty. Westernová muzika a detailné zábery na tváre sa nám snažia nahovorit, že sa deje niečo osudové, no emócie sa nedostavia. Občas chce film byť drsný a realistický, no na druhú stranu zasa odľahčuje atmoséru nadsadenými humorom a samoúčelnými scénami. The City of Violence však jednoznačne stojí za to. Zajedno nenudí a za druhé akcia je skutočne výnimočná.

Trailer: