Heroic Bloodshed

Doplňky k tvorbě Changa Cheh

Jen pár chvilek před smrtí se hrdina podívá před sebe a tušená budoucnost mu plyne před očima. Vidí své otevřené břicho, ze kterého tryská rudý, nasládlý gejzír čerstvé krve, cítí smrt, dotýká se jí v myšlence tak krátké, že dovoluje jen jediné rozhodnutí. Vydat se vstříct bolesti a utrpení…Hrdina vbíhá do věže. Jeho smrt je blízko a krví se při ní rozhodně šetřit nebude.


V hrdinském wuxia Have Sword Will Travel David Chiang, hlavní protagonista nekomplikovaného, ale působivého příběhu skutečně skončí s otevřený břichem, ze kterého se ještě dlouhou dobu před vleklým a bolestivým koncem valí litry krve. Hrdinové Changových filmů mají krve přebytek. Z jejich ran se mohou kropit metry cest (Heroic Ones)


jejich krev je může doslovat zahltit(All Men are Brothers), může promáčet jejich šaty(Man of Iron) nebo v působivých gejzírech tryskat proti světlu, jako třeba v Have Sword Will Travel. Krev u Changa není skutečná.


Představuje symbolickou tekutinu, která se během příběhu postupně stává obětním darem hrdiny na oltář cti. Hrdinské krveprolití není skutečné. Je mýtické, legendání, snové. Může vlastně do jisté míry působit směšně a pro ty, kdo poprvé vidí slavné Changovy filmy může získat ta první zkušenost punc trapnosti.


John Woo ve svých filmech použil stejný systém. I on krví nešetří, nechává jí pokrývat stěny, křídla bílých holubic i podlahy domů plných mrtvol.


Pracoval ale v jiné době a trochu jinými prostředky, takže jeho pistolnická wuxia s vysoce stylizovanými motivy násilné estetiky byla pochopená správně. Chang neměl u evropského a amerického publika takové štěstí. Zatímco Woo vytvořil několik filmů, které šikovně propojily motivy standardních akčních filmů s čínskými hrdinskými eposy a japonskou úsporností dialogů, Chang je přeci jen příliš čínský, neuchopitelný a jiný. Jeho filmy jsou archaické, herci mnohdy příliš toporní a kostýmy divadelní. Možná právě díky tomu nezískal Chang Cheh takovou světovou proslulost jako například Akira Kurosawa.


Ve skutečnosti ale Chang vytvářel výjimečné a krásné příběhy, které, nazírané z jiného úhlu člověka ohromí a postupně přivedou blíž k pochopení čínské kinematografie šedesátých a sedmdesátých let. To, co obdivujeme na filmech Johna Woo je v Changovi obsažené ve zhuštěné formě už dvacet let před Better Tomorrow a třicet let před Tarantinovým Kill Bill.


Bez Changa Cheh by některé důležité aspekty dnešních akčních snímků s hrdinskou tématikou prostě neexistovaly a proto mi přijde zoufale nespravedlivé, označovat za otce heroic bloodshed právě Changova žáka Johna Woo.


Ráda bych Changovu estetiku hrdinského krveprolití přiblížila všem, kteří se s ní setkali okrajově nebo ještě vůbec ne, ale po shlédnutí Hard Boiled by chtěli nahlédnout pod povrch kůže čínských umírajících hrdinů, aby lépe prozkoumali, co způsobilo jejich smrtelná zranění a proč vlastně museli zemřít. Bude to taková malá anatomická pitva Changových filmů.


Hrdinské krveprolití samozřejmě není vynálezem filmového průmyslu. Je více méně zbytečné pátrat po tom, kde se na plátně vzalo, protože touha po velkýc hrdinských gestech spojených s obětováním vyvoleného a s krvavou žertvou je staré jako lidstvo samo a bylo jasné, že po vynálezu pohyblivých obrázků krev přijde zákonitě spolu s láskou i humorem.


Hrdiny uzavřené v literatuře, milované, obdivované a dávané za příklad, filmový materiál zhmotnil a dal jim skutečnou podobu. Dokonce je naučil mluvit a tak mohli rozplakat, vyburcovat, ohromit i vystrašit diváka toužícího věřit v jejich skutečnost. Chang Cheh miloval hrdinství.


Byl z vojenské rodiny, sám voják, vychovaný v tradičních hodnotách čínské střední vrstvy. Vojenství s sebou vždycky nese úctu k hrdinům, k padlým, k obětem, k symbolům a Chang se symboly pracovat uměl. Nejvýraznějším symbolem jeho tvorby se stala, kromě hrdiny samotného, krev.


Rudá barva je v jeho filmech vždycky ostrá, kontrastní a výrazná. Ať už jsou to rudé šaty, líčení, střapce na zbraních, vlajky, Chang rudou, jako symbol prolité krve dokázal vtěsnat kamkoli. K rudé používal s nadšením ještě kontrasty bílé a černé. A jako pozadí nebeskou modř. Jeho filmy jsou zúžené na velmi malou paletu výrazných barev, ve které se zřídka najde zelená nebo žlutá. Rudá, bílá


a černa jsou dominantními barvami natolik, že třeba vynikající Man of Iron skoro působí černobílým dojmem.Ale rudá je základním stavebním kamenem. To nejpodstatnějším na hrdinově(většinou velmi krásném)těle je jeho schopnost krvácet. V určité fázi příběhu se děj zastaví a zaměří na krev, která vytéká, tryská nebo prýští z otevřených ran. Krev tak hraje hlavní roli a není jen doplňkem příběhu.
Tady je možná první trochu nelogická a kritizovaná slabina Changových filmů. Proto, aby krev mohla rozehrát svůj part, hrdina umírá neuvěřitelně dlouho.


Ve výše zmiňovaném Have Sword Will Travel David Chiang krvácí dlouhé minuty, bojuje, padá, vstává, seběhne schody, rozloučí se s dívkou svého srdce, znovu padá, válí se po zemi, vstává a než konečně zemře, nakrvácí několik litrů rudé tekutiny. V Heroic Ones je to opět David Chiang, kdo zakrvácí nejefektněji. Jeho tělo je koňmi rozerváno na pět dílů a pohled shora nabízí neuvěřitelnou podívanou, kdy kusy mrtvého těla zbarví souvislou krvavou stopou pět písečných cest. Kolik na takovou smrt potřeboval hrdina litrů krve je opravdu neuvěřitelné. Ve Vengeance! krev hraje nikoli podružnou, ale hlavní roli prakticky od začátku do konce. Právě Vengeance je také nádhernou ukázkou Changova používání tří barev, černá(Ti Lung)-bílá(David Chiang)-rudá(krev). V Better Tomorrow Johna Woo se tyto tři barvy mísí s mistrnou dokonalostí. Zelená tu skoro není, stejně jako žlutá, oranžová a hnědá se vyskytne jen okrajově, aby evokovala teplo určitého místa. Ani modrou se neplýtvá, pokud nerámuje dialogy jako barva pozadí.


Mafián Ho je postřelen a krev barví jaho bílý kabát, zrádce chodí ve stejně střiženém černém kabátu, Mark má přes oko krví nasáklou, rudou gázu. Tato jednoduchá barevná estetika nemůže nefungovat. Bratři Wachovští si ji vypůjčili a postavili na ní kontrastní kult vizáže celého Matrixu.


Asi nejvýraznější ukázkou Changova hrdinského krveprolití je rané wuxia The Assassin. Kromě velice dobře vedené dějové linky, stylizovaných „létajících“ soubojů i krásných interiérových dialogů, které se nedávno v plné parádě objevily jako inspirační zdroj nejen v Hrdinovi Zhanga Yimou, ale i v Red Cliff Johna Woo jde v Assassinovi hlavně o krev. Celý příběh graduje až do epického konce, ve kterém režisér spojil barevnou symboliku s krví a s gestem hrdinské sebevraždy. Hrdina vstupuje na scénu opět v rudém a rozpřáhne ruce (což bylo velmi klasické gesto Wonga Yu, ale tady vyznělo skutečně dobře).


Když Assassin sundá svrchní šat, je v bílém. Používá tedy klasického schématu čínské opery, kdy svrchní šat symbolizuje jiný stav nositele, než spodní. Do konce poslední scény bude hrdina opět zahalen rudou, tentokrát se ale zcela přírodním bio barvivem jeho šatů stane krev, vlastní i cizí.


Sebevražda hrdiny je vlastně obrovským changovským motivem. Skoro všechny smrti hrdinů jeho filmů jsou vlastně dobře i hůř maskované sebevraždy. Hrdina chce zemřít. Svou smrt přivolává, žije pro ni a těší se na její příchod. Nemá z ní strach. Assassin umírá dobrovolně a rád. Završil tak svou cestu a hlavně, svůj úkol.
Ještě na okamžik se vrátím k Vengeance!, což byl přelomový snímek tohoto režiséra. Vengeance totiž vysvětlil svému publiku, že krveprolití je ve skutečnosti jen divadlem. K vysvětlení použil polopatickou pomůcku, která ale dodala příběhu na síle. Použil to, co čínský divák znal nejlépe. Čínskou operu.



Ti Lung umírá v roli herce a rudý šátek symbolizuje krveprolití. Je předobrazem jeho skutečné smrti. Když je herec oslepen a brutálně zavražděn, divák už ví, že sleduje pokračování opery.


Jde o systém snu ve snu. Snad i proto je Changova krev tak nerealisticky zbarvená( i když se nedělám iluze o schopnostech tehdejšíc maskérů). Krev je tu součástí představení. Když umírá mstitel s tváří Davida Chianga, jeho bílé oblečení je zborceno krví a jeho konec se překrývá s koncem hrdiny v The Assassin. I tady jde vlastně o jistý druh heroické sebevraždy.

Spojení látky a krve se objevuje v mnoha Changových filmech. V Savage Five, čínském stylizovaném westernu hlavní hrdinové umírají mezi pruhy zavěšených látek, hrdina často svírá v ruce šátek nebo kus oděvu. Chang tekutinu symbolizuje operním prostředkem, tedy pruhem látky nebo praporem. V této symbolice je naprosto osobitý a neznám jiného režiséra, který by takovým způsobem propojil klasickou čínskou operu a filmové drama, pokud nešlo o vtipnou nadsázku.

Kdybych měla postupně jmenovat všechny aspekty Changova krveprolévání, jeden článek by nestačil. Changovo přízvisko „tomato režisér“ jasně vysvětluje, proč by taková snaha byla marná. Jeho hrdinové zřídka přežili.

Většinou umírali, ať už rozervaní na kusy (Heroic Ones), zbavení částí těla (All Men are Brothers, One Armed Swordsman), vstoje (Heroic Ones, Deadly Duo, Savage Five), v bolestných křečích (Have Sword Will Travell, Blood Brothers) nebo probodnutí skrz naskrz (Shaolin Avengers).
Chang je nešetřil a většinou preferoval smrt způsobenou bodným zraněním.


Probodení kopím, dýkou nebo mečem jsou nejčastějšími způsoby smrti jeho hrdinů a právě tato skutečnost vedla mnohokrát k analýzám jeho falických a homoerotických motivů (obzvlášť zřetelně vystupuje na povrch tato teorie v Shaolin Avengers, kde je jediným zranitelným místem na hrdinově těle rektum a hrdina zemře s mečem hluboko zaraženým do jediného zranitelného otvoru). Chang se skutečně tohoto pojetí držel a jeho filmy s Fu Shengem jsou plné násilných scén, kde krev barví Fu Shengovo zpola obnažené tělo (New Shaolin Boxers, Shaolin Avengers). Ovšem síla hrdinského krveprolití postupně oslabovala a ke konci své tvorby a ve Venoms filmech už Chang krev upozadil a filmy klasického násilného období netočil.

Hrdinské krveprolití je důležitým aspektem tvorby Changa Cheh a mnoha jeho napodobitelů i pohrobků. Byl v Číně první a spustil lavinu. Zatímco ve starých, předchangovských wuxia byla krev spíš cudně skrývaná, po úspěchu jeho filmů tryskala odevšad. Bylo jí tolik, že se omrzela a čínské publikum začalo preferovat komediální, vylehčenjší filmy nebo romance a psychologická dramata.
V osmdesátých letech ale John Woo znovu oživil ztracený zájem o téma krve jako hlavní protagonistky děje. Last Hurrah for Chivalry je epickou poklonou Changově tvorbě v mnoha směrech. Krev tu je stylizovaná, neskutečně barevná a všudypřítomná. Později Woo udělal z krveprolití kult.

Okouzlil mladé americké a evropské tvůrce, kteří se tak jeho prostřednictvím seznámili s Changem, aniž o tom tušili. Když se dívám na Matrix, Kill Bill nebo 300, dívám se vlastně pořád na pokračování Changových filmů a nespokojenost prožívám jen kvůli tomu, že Changovo jméno nevyvolá ve společnosti obdivné výkřiky. Zasloužil by si je každou kapkou prolité krve.



Jaký je váš názor na hrdinské krveprolití?
Diskuzi k článku uvítám na fóru