Hrdina

	Původní název: Ying Xiong (2002) Země: Čína Režie: Zhang Yimou Obsadzení: Jet Li,Tony Leung Chiu Wai,Maggie Cheung Man Yuk,Zhang Ziyi,Chan Diy Ming,Donnie Yen Chi Tan CSFD / IMDB /HKMDB / HKCINE

Většinou neztrácím čas sledováním wuxia pian natočeným po roce 1990 a patřím spíš ke kritické části diváků Tygra a draka. I když mám radost ze vzkříšení čínského wuxia a záchrany tohoto osobitého žánru, bojím se jeho postupné degradace a stále větší schematičnosti. Hrdina je ale filmem, se kterým jsem se sžila, takže po několika letech konečně nacházím odvahu napsat příspěvek na téma Bezejmenný a ti druzí.

Hrdina není příběh, který by přinášel nové, naprosto neotřelé téma, ale své inspirační zdroje využil s citlivou opatrností. Jeho estetika , která se stala převažujícím prvkem filmu je natolik výrazná, že občas bývá kritizovaná, ale protože s ní příběh vstává i padá, cítím potřebu víc, než ději se věnovat právě vizuální podobě celého díla.
Film, členěný do několika kapitol rozděluje i barevná řešení jednotlivých částí do barevných kompozic. Černo - rudá je kompozice paláce a vyjádřením monumentální přísnosti.

Černý je císařský dvůr i Bezejmenný hrdina (Jet Li)předstupující před císaře(Chan Diy Ming) s historkou o svém vítězství nad mistrem Nebeským, Sněhovou vločkou a Zlomeným mečem. Rudá doplňuje důstojnou čerň jako předzvěst krvavé oběti a jako symbol armády, která pro zvýšení císařovy prestiže prolévá krev lidí poražených států.

První kompozicí (a mou nejoblíbenější) je scéna v čajovně, kde se mistr Bezejmenný setkává s Nebeským (Donnie Yen) a bojuje s ním za zvuku quin a dešťových kapek. Kompozice je šedo-zelená, podobná tušové malbě, vyjadřující ponurou vlhkost i vůni deště.

Režisér propojil velice podařeně barvy s hudbou, s vodou a absolutní stylizací soubojů. Oba protagonisté na sebe dokázali strhnout pozornost a zvlášť Yen hodně potěšil, protože jeho filmografie má nemírně kolísavé tendence a mistr Nebeský patří v posledních letech k jeho nejlepším postavám i když je ve filmu spíš okrajově.

S podivem si Yimou dal záležet na digitální podobě triků (které dnes bohužel wuxia zahltily až příliš)a tak Bezejmenného běh skrz kapky deště, rozstřikující se krůpěje na kopí nebo matrixovský úvod souboje nijak netrčí a nenutí člověka k otráveným povzdechům.

Rudá kompozice patří k zničení kaligrafické školy. Zatímco v úvodu byla jen náznakem, tady se rozvinula do epické šířky. Naopak černá je tu potlačená a vyjadřují ji jen mračna šípů, která zasypávají kaligrafickou školu. Rudá je tuš, kterou Zlomený meč píše znak pro Bezejmenného a rudá je tu symbolem vášnivé rozepře mezi Zlomeným mečem (Tony Leung) a Sněhovou vločkou (Maggie Cheung).

Vášeň graduje i po smrti Zlomeného meče, kdy se Sněhová vločka střetne v souboji s dívkou Měsícem (Zhang Ziyi). Tady Zhang Yimou doplnil monotónnost červené barvy zářivě žlutými listy stromů (kvůli stejnému odstínu listů je prý nechal dovážet na místo a jedna z legend o vzniku filmu hovořila prý i o dobarvování nevhodně žlutých listů, ale kdoví, jak to skutečně bylo).

Film se vrací do paláce, kde začíná císař rozvíjet svou verzi příběhu. Císařská verze je zahalená do modré, jako barvy snu a představ.

Vrací se i symbol vody, jak v misce, kterou Bezejmenný zachytí na čepel svého meče, tak na hladině poklidného jezera.

Proti scéně v čajovně jde o vodu statickou, meditativní a narušovanou jen občasnými doteky létajících hrdinů. Je to verze zidealizovaná, postavená na představě císaře o jeho soupeřích a její atmosféra je neskutečná, snová.

Pravda je bílá. Nic neskrývá. Bílá verze je vyvrcholením příběhu, zjeveným obrazem skutečnosti v její nejčistší podobě. Bílou tu Yimou skloubil se zlatou, zlatou barvou písku a nazlátlým oparem vyprávění.

Bílá se jako kontrast postaví černi úvodní a závěrečné scény. Zatímco bílí milenci budou umírat, černý dvůr rozhodne o smrti Bezejmenného. Celé podnebesí je bílé, jasné a čisté. Bílá je poselstvím Zlomeného meči císaři, který sice pochopil, ale ví, že realita bílá nikdy nebude.

Jako vsuvka je tu malé vyprávění o útoku na císařský palác a vztahu Sněhové vločky se Zlomeným mečem. Tato doplňková kapitola má barvu zelenou, ne zelenou mechové vlhkosti, která byla použitá na scénu v čajovně, ale jarní zeleň mládí Zlomeného meče i nadějí Sněhové vločky.

Jedna z vizuálně nejpůsobivějších scén je ta, kdy padají k zemi zelené závěsy v paláci a odkrývají postavy císaře i jeho protivníka.

Celý film končí v černé. Černá se ale mezi tím symbolicky proměnila v barvu Hrdiny jako takového, v barvu ideologie státu, hrdinského sebeobětování a v barvu žulových památníků.

Člověk má tendenci utíkat do pouště, aby se mohl volně nadechnout v podnebesí nastíněného Zlomeným mečem. Zatímco Bezejmenný zůstal v zajetí dusivě černé, Zlomený meč a Sněhová vločka zůstali volní, spojení s pouští a větrem, obklopení bílou.

Barevné kompozice jsou jen jednou složkou příběhu, který by se dal analyzovat z mnoha úhlů. Jeho inspirační zdroje bych dokázala jmenovat po paměti, ať už by šlo o Rašomóna, Assassina nebo Soul of the Sword a New One Armed Swordsman. I když jsem původně měla v úmyslu vydat se touto cestou, nakonec zůstanu jen u vizuální podoby filmu, která je opravdu skvělá, propracovaná a působivá.

Hrdina má své slabiny, ale jeho estetika je sama o sobě nemá, i když právě její samonosnost trochu dráždí. Na druhou stranu možná právě proto se tento film vymyká. To, že Zhang Yimou udržel svou výrazovou škálu v přesně definovaných kolejích je vynikající. V Klanu létajících dýk se mu tato snaha nevyplatila a v Kletbě zlatého květu už jeho estetika příliš vybujela, takže Hrdina stále zůstává jeho nejlepším a nejhodnotnějším vizuálním dílem.

Trailer: