Jestli se dá na nějakém filmu názorně ukázat mistrovská choreografie
Lau Kar Leunga, pak je to určitě Dirty Ho. Sice v něm člověk nemá tendence tajit dech při náročných akrobaciích, jako v
Mad Monkey nebo se podivovat tomu, co všechno se dá dělat se zbraněmi jako v
Legendary Weapons, ale Dirty Ho má jinou přednost. Je totiž absolutně minimalistický a prohlížet si ho můžete stejně, jako hlavní hrdina příběhu. Jako umělecký předmět. Navíc se při něm nebudete nudit, protože jde o komedii. Tohle spojení mě u Laua vždycky ohromně baví.
Film začíná v pěkném, luxusním lodním nevěstinci, kde se sešel falešný klenotník a falešný starožitník, aby svedli souboj o to, kdo nabídne místním slečinkám větší výdělek.
Je libo zlaté pruty, poukázky na peníze, perly…oba pánové mají dost a nijak nešetří a děvčata neví, ke kterému by se přitulila radši. Jak se zvyšují nabídky, zvyšuje se i přirozená zvědavost obou falešných pánů poznat jeden druhého. Jeden je z Kantonu a o špercích zjevně neví nic jiného, než že se hodí ženským okolo krku, druhý panáček je z Pekingu, jeho řeč působí takřka dvorsky a o starožitnostech i špercích ví kupodivu stejně hodně, jako o kantonských vínech.
Když se do hry dostanou místní biřici, hledající zloděje, který ukradl šperkovnici z radnice, ctihodný starožitník, pan Wang je z obliga. Obzvlášť, když ukáže veliteli biřiců nenápadně pečeť pocházející ze Zakázaného města. Ovšem pan Wang není necita. Ochotně pomůže z bryndy zjevnému zloději, jen jeho šperkovnici si zcela přirozeně ponechá…¨
Už od prvního souboje je jasné, že tu nepůjde o žádné velké akrobatické kung fu ani o sled soubojů, jaké člověka trošku unaví třeba u taiwanských kung fu filmů. Lau si mohl po tolika letech u filmu a tolika vytvořených choreografiích dovolit docela jinačí záležitost a pohrát si na hodně malém prostoru. Herci se tu špičkují, jak slovně, tak fyzicky, ale jejich fyzické souboje jsou stejné jako slovní.
Vypadají trochu jako kouzelníci, kteří sedí s kamennými tvářemi za karetním stolem, a ohromují lidi tím, že je nechají dívat pod prsty a dokonce si demonstrativně vyhrnou rukávy. Lau Kar Leung se prostě v Dirty Ho rozhodl vycizelovat kung fu do bezvědomí. Alespoň do divákova.
Zápletka je roztomile jednoduchá a s podivem postavená na dobrých dialozích, což je u čínského filmu a zvlášť u MA filmu hodně netypické. Mladík, obraný o svou ukradenou pokladničku samozřejmě chce svůj nepoctivě nabytý majetek zpátky, ale starožitník se vůbec netváří, že by mu chtěl šperky vracet. To už ale po špercích jdou i čtyři invalidní bojovníci, vyslaní místním kmotrem, který si připadá také o šperkovnici okraden. Invalidní skupinka se setká s mladíkem na tržišti, kde se noblesní starožitník v klidu opíjí kantonským vínem horší sorty.
Scéna na tržišti na okamžik strhne bitky z filmu k většímu tempu a rozmáchlejší choreografii. A její kouzlo spočívá hlavně v postupném odhalování toho, že postižení nejsou vlastně až tak moc postižení, slepí vidí, chromí chodí a hrbatí jsou napraveni. Do toho všeho odsýpá dialog i poznámky spokojeného starožitníka Wanga u džbánů vína. Wang se drží stranou, ale v pravou chvíli opět mladého zlodějíčka zachrání před orgány městské správy.
Ten mu ale vděčnost rozhodně neprojevuje. Chce svou pokladničku. I vydá se proto za starožitníkem na loď, kde si inkriminovaný pohodář užívá s půvabnou dívkou. V návalu kreativity naštvanému mládenci nakuká, že ona dívka (
Kara Hui)
je mistryní kung fu. A Lau Kar Leung může rozehrát další pikantní choreografii, kdy Gordon Liu používá devatenáctou legendární zbraň Číny, křehké dívčí tělo.
Máme tu čtyři účastníky. Starožitníka, zloděje, dívku a loutnu. Ti všichni hrají dokonale svůj part, ve kterém zloděj prohraje a je zraněný na pečlivě vyholeném čele.
Rána se ne a ne zahojit a chudák zloděj strašně trpí. Poslední doktor mu sdělí, že jeho rána se nehojí proto, že byla způsobená otrávenou zbraní, tudíž musí být vyléčena protijedem, který u sebe má jistě ten, kdo milého hocha zranil. Tentokrát už naprosto šílený zloděj běží za starožitníkem, aby z něj vymlátil protijed.
Ouha…člun s dívkou odplul, tvrdí starožitník a krásná slečna už se nevrátí. Ale naštěstí ta milá slečna zasvětila dobrého pana Wanga do tajemství protijedu…ovšem…má-li protijed fungovat, zloděj se musí stát starožitníkovým žákem. Pak mu pan Wang bude protijed ochotně poskytovat až do úplného vyléčení. A tak se zloděj stane nedobrovolně žákem pana Wanga.
Děj, který sledoval veselou taškařici dvou hlavních aktérů, se obrací do sídelního města. Tam chystá čtvrtý princ za pomoci hlavního generála (
Lo Lieh)úkladnou vraždu jedenáctého prince, který je čirou náhodou zrovna v Kantonu a vydává se tam za sběratele starožitností. Je nutné ho odstranit, protože čím míň bratrů, tím větší šance na získání trůnu…
Pana Wanga pozve místní znalec vín a majitel vinic (
Wang Lung Wei)na ochutnávku a žák smí jít s mistrem. A tady jsme dospěli k asi nejúžasnější kung fu drobnokresbě celého filmu. Jistěže je Wang Lung Wei padouch, který má zabít jedenáctého prince, ale padouch stylový. Přece se na prince nevrhne a nezmlátí ho jako psa…elegance je znakem dokonalého gentlemana a souboj se může odehrávat velmi nenápadně.
Nepředstavujte si ale duševní bitvy z Hrdiny, kde se kultivovaně tvářící Jet Li kochal výhledem na jezero a v duchu řezal do svých protivníků hlava nehlava. Tady jde o sofistikovaný, vycizelovaný balet rukou, nohou a drobných skrytých šťouchanců, které překrývá běžný rozhovor o kvalitě a sortách kantonských vín. Vína nalévá, jak jinak fenomenální
Ho Hsiao, takže je jasné, že půjde o balet jako víno…kantonské. Sluha podává poháry, pánové bojují a měří síly, hudba hraje a žák samozřejmě nic netuší. Zarazí se jen, když jeho mistr opouští nehybného hostitele i jeho sluhu a ledabyle odvětí, že trochu přehnali degustaci.
Ani druhý vrah neuspěje, ale žák zato pochopí, že jeho mistr je ve skutečnosti jedenáctý princ, syn samotného císaře a dokonalý mistr kung fu.
Je načase odejít do opuštěného chrámu, kde žák stráví své dny učení. Jeho mistr byl těžce raněn a nemůže chodit. Může ale učit, ba co víc, musí, protože se potřebuje dostat zpátky včas do Pekingu a dobrý žák se mu na cestě bude hodit.
Když shlédneme ještě jednu roztomilou bojůvku s legračními bandity, kteří jsou naštěstí velice úplatní, princ a jeho žák se vydají do Pekingu. Princ na invalidním vozíku s mnoha papírovými deštníky po stranách.
Choreografie graduje. Nejprve se musí oba hrdinové za pomoci deštníků vypořádat s hordou lučištníků a pak…ale jistě. Lau Kar Leung by své věrné neošidil o závěrečnou, strhující bitku s hlavním padouchem, ve které už nebude rozehrávat detaily, ale nechá všechny účastníky rozvinout celou paletu jejich dovedností. Tahle závěrečná sekvence vyzní parádně právě díky tomu, že je jediná.
Divák si ji zapamatuje, protože není přesycený akrobatickými kousky a bojůvkami se stoličkami, zbraněmi, stoly a kusy domů. Postupně dávkované kapky kung fu tu vytrysknou jako gejzír a já mám dojem, že co se týče tématu kung fu jako baletu z pera choreografických mágů, Lau kar Leung v Dirty Ho dokázal, kdože je ve světě choreografií skutečný dračí císař.
Původní název:
