 | |
Původní název: 쌍화점 / Ssanghwajeom (2008) Země: Jižní Korea Režie: Yu Ha Obsazení: Ju Jin-mo, Jo In-seong, Song Ji-hyo, Sim Ji-ho, Yeo Uk-hwan, No Min-u, Yeo Jin-gu, Im Ju-hwan CSFD / IMDB |
A Frozen Flower (Ssanghwajeom) je film natolik dobrý, že krajně frustruje tím, oč mohl být lepší. Tím spíš, že by k tomu stačilo opravdu málo: nepřehánět to s tím softpornem a přeobsadit jednu roli. Takhle se potenciálně velmi nosný milostný trojúhelník v podstatě zredukoval na tragédii jednoho muže.
Království Goryeo de facto vládne mongolská dynastie Yuan - a úřadující panovník má starostí nad hlavu. Coby vazal yuanského císaře si musí nechat líbit ledacos, ministři proti němu kují pikle – a ještě ke všemu je poněkud teplý, což ještě podrývá jeho už tak dost vratký majestát. Ačkoli formálně ženat s yuanskou princeznou (která je svému odtažitě zdvořilému muži manželsky oddaná, přestože to po jeho boku věru nemá jednoduché), k tělu - a do postele - si pustí jedině velitele svojí elitní stráže Hong Lima (a velmi záhy začne být patrné, že král svého fešného bodyguarda miluje možná až přespříliš).
Jeho neschopnost zplodit dědice je samozřejmě pro Mongoly vítanou záminkou ke vznášení čím dál náročnějších a drzejších požadavků a ultimát – a politické tlaky se nakonec vystupňují natolik, že otázku nástupnictví už nelze ignorovat. Protože sám není schopen pohlavního styku se ženou, odhodlá se král k poměrně zoufalému řešení a pověří Hong Lima, aby dědice obstaral za něj. Plán, z něhož ani jeden z přímo či nepřímo zúčastněných není právě odvázaný, se sice uskuteční, jenže s úplně jiným výsledkem, než král zamýšlel. Nejen že k početí nedojde, ale Hong Lim a královna naleznou ve společném plození takové zalíbení, že se začnou scházet králi za zády.
Příběhově není A Frozen Flower nic komplikovaného a vyprávění se ubírá tempem poměrně pozvolným. O to víc záleží na hlavních aktérech a jejich schopnosti dostat se divákovi pod kůži. Teoreticky k tomu mají všichni slušně nakročeno. Král, královna i velitel Hong jsou vrstevnaté postavy hnané do zajímavých a bolestivých extrémů. Film ale nedokáže dost dobře prodat Hongovo a královnino počáteční zaskočení a následné opojení nově objevenými vášněmi a city. Ve fázi expozice funguje všechno v podstatě dokonale a ve chvíli, kdy probíhá králem zorganizovaná akce, je to pořád ještě hra pro tři. Jakmile se ale rozjede onen nešťastný milostný trojúhelník, slibně započaté vyprávění se začne sypat. Společným scénám Hong Lima a královny natolik dominuje samoúčelně explicitní, živočišná erotika, že už po jejich druhém „nepovoleném“ vrzu začne jejich romance vyznívat dost triviálně. A tohle vyznění je jen umocněno tím, že milostné scény v Ssanghwajeom víceméně postrádají kultivovanou stylizaci, jež je charakteristická pro zbytek filmu. Pakliže šlo o to, postavit proti sobě do kontrastu hierarchizovanou strojenost života na neokonfuciánském dvoře a nespoutanou vášeň dvou zamilovaných lidí, zvolený postup se ukázal být jako poněkud kontraproduktivní. Hong Limovi navíc podráží nohy fakt, že Jo In-seong podává neskutečně unylý výkon. Dokonce i nadrženost v jeho podání jaksi postrádá drajv – a monotónnost, s níž odříkává většinu svých replik, je ubíjející. Poměrně s přehledem ho přehrává většina jeho kolegů z Kunryongwe, všichni významnější ministři, králův majordomus, královnin bratr – i královnina komorná. U postavy, která v podstatě stojí v centru vyprávění, je to dost na pováženou. Nakonec je to Ju Jin-moův král, který se stává hrdinou příběhu, v němž pravděpodobně jako hrdina figurovat neměl. Jak mu dochází, že Hong Lima ztrácí, a jak se v něm pomalu probouzejí ty ošklivější stránky jeho povahy, stává se nejzajímavějším subjektem k pozorování – mimojiné i proto, že Ju Jin-mo je z ústředního trojlístku patrně nejsilnější herecky (byť skvělá Song Ji-hyo v roli královny mu velmi zdatně šlape na paty).
K čemu absolutně nelze mít výhrad, je práce s kostýmy, hudbou a kamerou. Tenhle film je sice nažehlený a vyštafírovaný až hanba, a je na něm znát, že je výrazně zacílený na fanynkovský segment publika, ale to je zcela bezvýznamná výtka. Jinak je po formální stránce téměř bez chybičky. A především, forma nejen že má nepopiratelné kvality sama o sobě, ale je také těsně a účelně provázaná s obsahem. Zejména (ovšem nejen) velké palácové scény jsou komponované s až obdivuhodnou precizností a vytříbeným citem pro obraz, harmonii a rytmus; palác a prostředí královského dvora díky nim téměř ožívají jako jakási rigidní a nepřátelská entita sama o sobě (a kdybych se v Ssanghwajeom chtěla pídit po nějakém skutečném centrálním antagonistovi, hledala bych právě tímhle směrem).
Občas se i šermuje, ale o souboje tu jde až v poslední řadě – a přestože akce za moc nestojí, film tím zásadněji netrpí. Divák si navíc spraví chuť finálovým duelem, který je sice co do choreografie spíše neoslnivý, ale z hlediska dramatického funguje bezvadně.
Poměrně zajímavým rysem A Frozen Flower je to, jak operuje s homosexualitou. V prvním plánu z ní totiž téma nedělá. Dává tak dostatek prostoru a rozeběhu k velmi různorodým interpretacím – od vysloveně konzervativních, přes liberální až po takové, které otázku sexuální orientace vůbec neřeší.
Nebýt Jo In-seongova značně poddimenzovaného výkonu a vší té samoúčelné erotiky, mohlo být Ssanghwajeom citelně lepším filmem. Příběh, který mohl smést diváka tragédií tří v zásadě velmi sympatických lidí, tak nakonec do značné míry visí na Ju Jin-moovi, který svýma výmluvnýma očima zachraňuje mnohé, ale úplně všechno zachránit nemůže. (Opakovanou zmínku ale musím věnovat i Song Ji-hyo – jestli totiž někdo do zakázané romance mezi královnou a bodyguardem vnáší naléhavost a trochu toho nezbytného citu, je to právě ona.)
Ssanghwajeom má svoje nedostatky, ale to, že nejsem bezvýhradně nadšena, rozhodně neznamená, že se nejedná o silný, působivý film. A nemusíte nezbytně být fanynkou jednoho z hlavních představitelů, abyste se z finále vzpamatovávali týden.
