Detective Dee and the Mystery of the Phantom Flame

	Původní název: 狄仁杰之通天帝国 / Di Renjie Zhi Tong Tian Di Guo(2010) Země: Čína, Hong Kong Režie: Tsui Hark Obsazení: Andy Lau, Li Bingbing, Deng Chao, Carina Lau, Tony Leung Ka Fai, Teddy Robin Kwan, Richard Ng, aj. CSFD / IMDB / HKMD / HKCINE

Není tak docela na místě jásat, že "Tsui je zpátky!", byť při sledování Di Renjie se mi přesto občas zachtělo vykřiknout: "Welcome back!" K úplné dokonalosti tomu ale pár ingrediencí chybí - a (jak už tomu občas u Tsuie Harka bývá) pár přebývá.


Stručně k ději - regentka Wu Zetian (Carina Lau) má za sebou 7 let poměrně úspěšné vlády a chystá se na korunovaci, během níž se z ní stane první a jediná čínská císařovna. Přípravy jsou velkolepé a v plném proudu. Wu v jejich rámci mimojiné nechává postavit 66 sáhů vysokou sochu Buddhy, jež má shlížet na císařský palác. Když se viceministr pro veřejné stavby a zároveň muž osobně odpovědný za průběh prací na velkolepé Buddhově soše, ctihodný pan Jia, během provázení římské delegace zničehonic samovznítí, nic moc dobrého to nevěstí. Když krátce poté sejde ze světa stejně hnusnou smrtí i pan Xue, vysoce postavený zástupce císařského soudu, budoucí císařovna patřičně zneklidní. Tahle záležitost si žádá mimořádných opatření a mimořádně schopných lidí. Pročež je načase omilostnit a povolat zpět do služby muže, který sloužíval zesnulému císaři a před osmi lety si rebelií proti regentce Wu vysloužil kriminál. Di Renjie (Andy Lau) se tedy vrací do práce a ožehavého případu se ujímá. K ruce dostane hned dva velmi schopné sidekicky, a sice půvabnou Jing'er (Li Bingbing) - vysoce postavenou oblíbenkyni Wu Zetian, jež má za úkol ho na každém kroku sledovat, a rázného vyšetřovatele Pei Donglaie (Deng Chao). I s jejich pomocí ale dá pořádnou fušku tenhle případ rozlousknout. Těžko říct, jestli nitky vedou k Wu nebo k jejím odpůrcům, ale ať už je za záhadným samovzněcováním kdokoli a ať už tím sleduje cokoli, zdá se, že je před soudcem Di neustále o krok napřed.



Tsui Hark je nedisciplinovaný vypravěč, a že "méně je někdy více" je prostě koncept poněkud cizí jeho povaze. Ani Di Renjie tomu neunikl. Tsui srší nápady a neostýchá se je použít. (Všechny.) Výsledkem je film, u jehož sledování se občas neubráníte dojmu, že každou chvíli popraská ve švech. A až příliš často máte pocit, že to či ono je ve filmu jen proto, že to Tsuiovi připadalo cool. Protože to většinou opravdu cool je, dá se na to bez problémů přistoupit, ale Tsuiova rozjívenost nemusí jít každému pod nos - nejvíc asi zamrzí určitá povrchnost, s jakou se tu prezentují aktéři příběhu - i příběh samotný. "Cool faktoru" se toho podřizuje hodně, od fantaskních bitek až po Donglaiův albinismus, a některé výmysly jsou samoúčelné až hanba. Nikdo příčetný by samozřejmě po téhle rakvičkárně - k níž ostatně pouťová grotesknost a hra na efekt neoddiskutovatelně patří - nechtěl akademicky důkladnou drobnokresbu, ať už ve výstavbě příběhu nebo v charakterizaci. Ale nebolelo by, kdyby Tsuiovy zdivočelé dynamické črty byly o trošku koherentnější.
Debakl v duchu Sedmi mečů se ale přesto nekoná. Tempo vyprávění je natolik svižné, že divák nemá moc času řešit pitomosti typu 'psychologie postav' (pokud je tedy mermomocí řešit nechce), a zápletka sama o sobě, byť občas řeže pěkně divoké zatáčky, je dost přehledná a nosná na to, aby film podržela pokupě.



A je bez debat, že Tsui prostě dovede natočit skvěle vypadající podívanou. Po vizuální stránce je Di Renjie učiněné pošušňáníčko. Barvy ladí, kompozice sedí, kamera hledá zajímavé úhly - a přestože CGI má tu a tam svoje chybky, filmu to na kráse zásadněji neubírá.
Akce je zvládnutá velmi dobře, byť je - stejně jako skoro všechno v Tsuiově novém filmu - pořádně "over the top". Vzduchem létá kde co, od Andyho, přes dřevěné kůly a čluny až po útočné jeleny (ano, útočné jeleny).

Pakliže Di Renjie dokáže upoutat a udržet divákovu pozornost, je to do značné míry zásluha hereckého ansámblu. Ne že by kdokoli z nich (snad až na výtečnou Carinu Lau) měl bůhvíkolik prostoru k hereckým exhibicím - s výjimkou několika málo scén v zásadě není o čem hrát. Většině zúčastněných tak nezbývá nic moc jiného, než prodat svůj exteriér a charisma, ale taky nepotřebují o moc víc k tomu, aby si publikum získali - a se slabší hereckou sestavou by Di Renjie dost možná sklouzl nebezpečně blízko průseru.



Ve výsledku je Detective Dee And The Mystery Of The Phantom Flame velmi příjemné retro, které slušně odsýpá, baví - a při jehož sledování může divák nostalgicky zavzpomínat na svébytné kouzlo podobně laděných žánrovek z konce osmdesátých a začátku devadesátých let. O moc víc toho nenabídne, ale proč to po něm koneckonců chtít?



PS: S prorežimností Di Renjie to nevidím až tak žhavě, jako mnozí jiní, ale to neznamená, že by cenzorům na ruku nešel. Na mém hodnocení se to neodráží, protože mi to prostě nevadí. Pokud jste ale na nápadně kolektivistická a ideologicky problematická poselství v čínském filmu citliví a u Hrdiny jste se vztekali kvůli „rudé propagandě“, Tsuiova soudce Di radši vynechte – a dejte si repete nějakého jeho staršího filmu.

A Frozen Flower

	Původní název: 쌍화점 / Ssanghwajeom (2008) Země: Jižní Korea Režie: Yu Ha Obsazení: Ju Jin-mo, Jo In-seong, Song Ji-hyo, Sim Ji-ho, Yeo Uk-hwan, No Min-u, Yeo Jin-gu, Im Ju-hwan CSFD / IMDB

A Frozen Flower (Ssanghwajeom) je film natolik dobrý, že krajně frustruje tím, oč mohl být lepší. Tím spíš, že by k tomu stačilo opravdu málo: nepřehánět to s tím softpornem a přeobsadit jednu roli. Takhle se potenciálně velmi nosný milostný trojúhelník v podstatě zredukoval na tragédii jednoho muže.


Království Goryeo de facto vládne mongolská dynastie Yuan - a úřadující panovník má starostí nad hlavu. Coby vazal yuanského císaře si musí nechat líbit ledacos, ministři proti němu kují pikle – a ještě ke všemu je poněkud teplý, což ještě podrývá jeho už tak dost vratký majestát. Ačkoli formálně ženat s yuanskou princeznou (která je svému odtažitě zdvořilému muži manželsky oddaná, přestože to po jeho boku věru nemá jednoduché), k tělu - a do postele - si pustí jedině velitele svojí elitní stráže Hong Lima (a velmi záhy začne být patrné, že král svého fešného bodyguarda miluje možná až přespříliš).


Jeho neschopnost zplodit dědice je samozřejmě pro Mongoly vítanou záminkou ke vznášení čím dál náročnějších a drzejších požadavků a ultimát – a politické tlaky se nakonec vystupňují natolik, že otázku nástupnictví už nelze ignorovat. Protože sám není schopen pohlavního styku se ženou, odhodlá se král k poměrně zoufalému řešení a pověří Hong Lima, aby dědice obstaral za něj. Plán, z něhož ani jeden z přímo či nepřímo zúčastněných není právě odvázaný, se sice uskuteční, jenže s úplně jiným výsledkem, než král zamýšlel. Nejen že k početí nedojde, ale Hong Lim a královna naleznou ve společném plození takové zalíbení, že se začnou scházet králi za zády.

Příběhově není A Frozen Flower nic komplikovaného a vyprávění se ubírá tempem poměrně pozvolným. O to víc záleží na hlavních aktérech a jejich schopnosti dostat se divákovi pod kůži. Teoreticky k tomu mají všichni slušně nakročeno. Král, královna i velitel Hong jsou vrstevnaté postavy hnané do zajímavých a bolestivých extrémů. Film ale nedokáže dost dobře prodat Hongovo a královnino počáteční zaskočení a následné opojení nově objevenými vášněmi a city. Ve fázi expozice funguje všechno v podstatě dokonale a ve chvíli, kdy probíhá králem zorganizovaná akce, je to pořád ještě hra pro tři. Jakmile se ale rozjede onen nešťastný milostný trojúhelník, slibně započaté vyprávění se začne sypat. Společným scénám Hong Lima a královny natolik dominuje samoúčelně explicitní, živočišná erotika, že už po jejich druhém „nepovoleném“ vrzu začne jejich romance vyznívat dost triviálně. A tohle vyznění je jen umocněno tím, že milostné scény v Ssanghwajeom víceméně postrádají kultivovanou stylizaci, jež je charakteristická pro zbytek filmu. Pakliže šlo o to, postavit proti sobě do kontrastu hierarchizovanou strojenost života na neokonfuciánském dvoře a nespoutanou vášeň dvou zamilovaných lidí, zvolený postup se ukázal být jako poněkud kontraproduktivní. Hong Limovi navíc podráží nohy fakt, že Jo In-seong podává neskutečně unylý výkon. Dokonce i nadrženost v jeho podání jaksi postrádá drajv – a monotónnost, s níž odříkává většinu svých replik, je ubíjející. Poměrně s přehledem ho přehrává většina jeho kolegů z Kunryongwe, všichni významnější ministři, králův majordomus, královnin bratr – i královnina komorná. U postavy, která v podstatě stojí v centru vyprávění, je to dost na pováženou. Nakonec je to Ju Jin-moův král, který se stává hrdinou příběhu, v němž pravděpodobně jako hrdina figurovat neměl. Jak mu dochází, že Hong Lima ztrácí, a jak se v něm pomalu probouzejí ty ošklivější stránky jeho povahy, stává se nejzajímavějším subjektem k pozorování – mimojiné i proto, že Ju Jin-mo je z ústředního trojlístku patrně nejsilnější herecky (byť skvělá Song Ji-hyo v roli královny mu velmi zdatně šlape na paty).

K čemu absolutně nelze mít výhrad, je práce s kostýmy, hudbou a kamerou. Tenhle film je sice nažehlený a vyštafírovaný až hanba, a je na něm znát, že je výrazně zacílený na fanynkovský segment publika, ale to je zcela bezvýznamná výtka. Jinak je po formální stránce téměř bez chybičky. A především, forma nejen že má nepopiratelné kvality sama o sobě, ale je také těsně a účelně provázaná s obsahem. Zejména (ovšem nejen) velké palácové scény jsou komponované s až obdivuhodnou precizností a vytříbeným citem pro obraz, harmonii a rytmus; palác a prostředí královského dvora díky nim téměř ožívají jako jakási rigidní a nepřátelská entita sama o sobě (a kdybych se v Ssanghwajeom chtěla pídit po nějakém skutečném centrálním antagonistovi, hledala bych právě tímhle směrem).
Občas se i šermuje, ale o souboje tu jde až v poslední řadě – a přestože akce za moc nestojí, film tím zásadněji netrpí. Divák si navíc spraví chuť finálovým duelem, který je sice co do choreografie spíše neoslnivý, ale z hlediska dramatického funguje bezvadně.
Poměrně zajímavým rysem A Frozen Flower je to, jak operuje s homosexualitou. V prvním plánu z ní totiž téma nedělá. Dává tak dostatek prostoru a rozeběhu k velmi různorodým interpretacím – od vysloveně konzervativních, přes liberální až po takové, které otázku sexuální orientace vůbec neřeší.

Nebýt Jo In-seongova značně poddimenzovaného výkonu a vší té samoúčelné erotiky, mohlo být Ssanghwajeom citelně lepším filmem. Příběh, který mohl smést diváka tragédií tří v zásadě velmi sympatických lidí, tak nakonec do značné míry visí na Ju Jin-moovi, který svýma výmluvnýma očima zachraňuje mnohé, ale úplně všechno zachránit nemůže. (Opakovanou zmínku ale musím věnovat i Song Ji-hyo – jestli totiž někdo do zakázané romance mezi královnou a bodyguardem vnáší naléhavost a trochu toho nezbytného citu, je to právě ona.)
Ssanghwajeom má svoje nedostatky, ale to, že nejsem bezvýhradně nadšena, rozhodně neznamená, že se nejedná o silný, působivý film. A nemusíte nezbytně být fanynkou jednoho z hlavních představitelů, abyste se z finále vzpamatovávali týden.

Trailer:

THE BLADE

	Původní název: Dao / 刀 (1995) Režie: Tsui Hark Země: Hong Kong Obsazení: Vincent Zhao, Moses Chan Ho, Song Lei, Valerie Chow, Hung Yan Yan, Austin Wai Tin Chi, Jason Chu Wing Tong, Michael Tse Tin Wah, Collin Chou Siu Long, Chan Chi Fai CSFD IMDB HKMD HKCINE

Od Changa Cheh k Hongkongské nové vlně

Archetyp filmového jednorukého šermíře se zrodil roku 1967 v The One-Armed Swordsman. O několik let později jeho režisér, Chang Cheh, natočil pokračování s názvem Return of The One-Armed Swordsman a k této postavě se vrátil roku 1971 remakem původního příběhu, The New One-Armed Swordsman.

Zatímco první ze jmenovaných snímků stojí na počátku úspěšného tažení wuxia žánru, v 70. letech šermíři vyklízí pole popularity kung-fu bojovníkům (1). Do hongkongského filmového průmyslu přibylo mnoho talentovaných osobností, které začaly tvořit snímky s prvky čínského bojového umění, jejichž základem bylo realističtejší pojetí akce.

Svébytné pojetí wuxia přichází s Hongkongskou novou vlnou, jejíž počátek je datován rokem 1979. Především díla jako The Butterfly Murders, The Blade (rež. Tsui Hark) a Ashes of Time (rež. Wong Kar-wai) jsou mnohem temnější a radikálnější než předchozí snímky - otevřeně totiž podrývají samotnou podstatu žánru wuxia (viz článek o filmu The Blade).

Pochmurný The Blade má svoje vlastní barvy

Stejně jako poušť v Ashes of Time

Adaptace známých klasik Tsuie Harka (2) si z původních příběhů berou jen základní dějovou kostru a některé motivy a zvraty. Nejinak je tomu i u The Blade. Mužský hrdina přijde o svou pravou paži, naučí se efektivní způsob boje jednou rukou a vydává se pomstít nejen sebe, ale i svého mrtvého otce.

Tady někde ale podobnost s originálem končí. Už samotné pojetí bojovníků je značně rozdílné. The One-Armed Swordsman (3) se vyjímá tichým trpitelstvím, v The Blade vládne okatá hysterie. Místo málomluvné vznešenosti předvádí hrdinové křik a potem nasáklé fyzično. Klasické wuxia jsou spíše kostýmní záležitostí a mírnou oslavou hladké krásy lidského těla (pokud tam tedy vůbec je), tady staví bojovníci na odiv těla zjizvená, zakrvácená a špinavá.

Zlomený meč - symbol zlomeného hrdiny

Wuxia - po několika úpravách naprosto jiný svět
Létající souboje - onen nadsazený prvek, často s nepochopením přijímaný západními diváky, nahrazuje u The Blade akce podstatně realističtější, která se drží při zemi. Přesto má k přístupnějším kung-fu filmům daleko. Záběrování (střídání detailů, polocelků a velkých celků) je záměrně nepřehledné, nejednou skončí mrtvolkou a s děsivou rychlostí sleduje hrdiny při jejich soubojích.

Ukazuje tak nejen samotné souboje ale dojem z nich, impresi okamžiku, když se akce před divákem jen mihne a kamera ji nemůže spořádaně zachytit. (Soukromá poznámka: udělat nerozmazaný screenshot z akce je u tohoto filmu opravdu umění, takže vezměte zavděk šťastným sejmutím Vincenta Zhao ze závěru).


Samotný svět wuxia tu doznal podstatné změny. Tradiční mužské dominium je narušeno od základů, neboť roli vypravěče a průvodce ve filmu přebírá žena. Je to mladá naivná dívka, dcera mečíře, která odhaluje tento tajemný šermířský svět pojmenovaný jianghu. Jianghu tvoří základ světa šermířů, je to území, kde se odehrává děj wuxia příběhů. V klasických dílech se zde pohybují ušlechtilí šermíři, ochraňující ženy a páchající dobré skutky. (4)

Zasněžená krajina jianghu v The One-Armed Swordsman (1967)

"Co je to jianghu?" ptá se dívka na začátku snímku. Přesnou odpověď nezná. Pro ni jde o území zahrnující mnoho míst a nářečí, kde se lze těžko domoci práva. A opravdu, jianghu je zde oblastí zalidněnou bandity, lovci a děvkami a místo lidského práva zde platí zákon divočiny. Jak dokumentují záběry z filmu - past na vlky tu stejně dobře poslouží i na lidi. Ti jsou vylíčeni s těmi nejnižšími pudy - krade se tu, vraždí, znásilňuje a stahuje z kůže.

Antihrdinové z jianghu
Stephen Teo má pro tento pohled hezký termín: místo tradiční Utopie (klasická díla Shaw Brothers) jde o Heteroutopii, zobrazující groteskní realismus, jarmark takřka rozjařeného násilí. (5) Changova díla jsou brána jako stavební kameny "pravých wuxia", jako vznešení potomci žánru i vzhledem k tomu, že problematické činy šermířů jsou v nich předkládány jako hrdinské a idealizující. Souboje jsou plné přehledných obrazů a ladných pohybů.

The Blade je temným svědkem soumraku wuxia žánru (6) a spíš levobočkem, ušpiněným a nepřátelským krajem, kde jde o holé přežití. Hrdinové nejsou hrdinové, ale buď nádeníci nebo lupiči. Dobro končí hned na počátku ubité v postavě šaolinského mnicha. Nevinnost v osobě šermířovy dcery musí jen přihlížet dění jako je "znásilnění" netečné prostitutky. Boj je tu intenzivním smyslovým prožitkem spojeným se scénami zablacených pustin a prašných ulic plných slunce, kde se v řádění střídají déšť, oheň a jako další živel neúprosní šermíři.



Všechna prostředí - od zbrojnice, přes ulice až k pustině za městem - mají vlastní barevné ladění, svoje osobité ztvárnění. Výtvarná stránka koresponduje s vizí světa právě tak krásného jako děsivého, který nám připomíná, že piedestal, na němž stáli předchozí hrdinové, je již v dnešní době neunese. Proto nejsou postavy oslavovány, jak tomu bylo za časů Changa, ale zachyceny ve vší komplexnosti své mizerné existence. Díky Tsui Harkovi za ni...



(1) Vzrůstající popularitu kung-fu žánru symbolizuje senzační úspěch Velkého šéfa a komerční neúspěch filmu Dotek zenu roku 1971 - Stephen Teo: Chinese Martial Arts Cinema, Edinburgh University Press, 2009, str. 169 (Conclusion)

(2) Tsui Hark natočil nejen remake Jednorukého šermíře, ale také dílo The Lovers (1994), adaptaci huagnmei-diao klasiky Love Eterne, a předělávku vlastního filmu - původní Zu: Warriors from the Magic Mountains (1983) zfilmoval znovu jako Legend of Zu (2001).

(3) Postavu Jednorukého šermíře v The New One Armed Swordsman jsem soukromě diagnostikovala jako osobnost s bipolární afektivní psychózou. V depresivní fázi je její podání v mnohém podobné původnímu The One-Armed Swordsmanovi.

(4) Klasickými wuxia snímky mám na mysli hlavně díla od Shaw Brothers režisérů Changa Cheh a Chor Yuena

• Ona vznešenost a konání dobrých skutků není pochopitelně absolutním pravidlem. Samotní šermíři jsou zde mnohdy obyčejnými potulnými osobami, ovšem s nadlidskými bojovými schopnostmi. Toulají se světem, mají sklony k psychickým poruchám nebo užívání psychotropních látek. Jejich pohnutky k boji bývají poměrně sobecké, takže k rytířským ideálům mají někdy daleko. Ale jejich romantizující zobrazení je úplně jiné než groteskní realita Tsuie Harka.
  

(5) Stephen Teo: Chinese Martial Arts Cinema, Edinburgh University Press, 2009, str. 166

(6) The Blade je také vykládán jako depresivní politická alegorie období Hongkongu před předáním Číně v roce 1997.