A Frozen Flower

	Původní název: 쌍화점 / Ssanghwajeom (2008) Země: Jižní Korea Režie: Yu Ha Obsazení: Ju Jin-mo, Jo In-seong, Song Ji-hyo, Sim Ji-ho, Yeo Uk-hwan, No Min-u, Yeo Jin-gu, Im Ju-hwan CSFD / IMDB

A Frozen Flower (Ssanghwajeom) je film natolik dobrý, že krajně frustruje tím, oč mohl být lepší. Tím spíš, že by k tomu stačilo opravdu málo: nepřehánět to s tím softpornem a přeobsadit jednu roli. Takhle se potenciálně velmi nosný milostný trojúhelník v podstatě zredukoval na tragédii jednoho muže.


Království Goryeo de facto vládne mongolská dynastie Yuan - a úřadující panovník má starostí nad hlavu. Coby vazal yuanského císaře si musí nechat líbit ledacos, ministři proti němu kují pikle – a ještě ke všemu je poněkud teplý, což ještě podrývá jeho už tak dost vratký majestát. Ačkoli formálně ženat s yuanskou princeznou (která je svému odtažitě zdvořilému muži manželsky oddaná, přestože to po jeho boku věru nemá jednoduché), k tělu - a do postele - si pustí jedině velitele svojí elitní stráže Hong Lima (a velmi záhy začne být patrné, že král svého fešného bodyguarda miluje možná až přespříliš).


Jeho neschopnost zplodit dědice je samozřejmě pro Mongoly vítanou záminkou ke vznášení čím dál náročnějších a drzejších požadavků a ultimát – a politické tlaky se nakonec vystupňují natolik, že otázku nástupnictví už nelze ignorovat. Protože sám není schopen pohlavního styku se ženou, odhodlá se král k poměrně zoufalému řešení a pověří Hong Lima, aby dědice obstaral za něj. Plán, z něhož ani jeden z přímo či nepřímo zúčastněných není právě odvázaný, se sice uskuteční, jenže s úplně jiným výsledkem, než král zamýšlel. Nejen že k početí nedojde, ale Hong Lim a královna naleznou ve společném plození takové zalíbení, že se začnou scházet králi za zády.

Příběhově není A Frozen Flower nic komplikovaného a vyprávění se ubírá tempem poměrně pozvolným. O to víc záleží na hlavních aktérech a jejich schopnosti dostat se divákovi pod kůži. Teoreticky k tomu mají všichni slušně nakročeno. Král, královna i velitel Hong jsou vrstevnaté postavy hnané do zajímavých a bolestivých extrémů. Film ale nedokáže dost dobře prodat Hongovo a královnino počáteční zaskočení a následné opojení nově objevenými vášněmi a city. Ve fázi expozice funguje všechno v podstatě dokonale a ve chvíli, kdy probíhá králem zorganizovaná akce, je to pořád ještě hra pro tři. Jakmile se ale rozjede onen nešťastný milostný trojúhelník, slibně započaté vyprávění se začne sypat. Společným scénám Hong Lima a královny natolik dominuje samoúčelně explicitní, živočišná erotika, že už po jejich druhém „nepovoleném“ vrzu začne jejich romance vyznívat dost triviálně. A tohle vyznění je jen umocněno tím, že milostné scény v Ssanghwajeom víceméně postrádají kultivovanou stylizaci, jež je charakteristická pro zbytek filmu. Pakliže šlo o to, postavit proti sobě do kontrastu hierarchizovanou strojenost života na neokonfuciánském dvoře a nespoutanou vášeň dvou zamilovaných lidí, zvolený postup se ukázal být jako poněkud kontraproduktivní. Hong Limovi navíc podráží nohy fakt, že Jo In-seong podává neskutečně unylý výkon. Dokonce i nadrženost v jeho podání jaksi postrádá drajv – a monotónnost, s níž odříkává většinu svých replik, je ubíjející. Poměrně s přehledem ho přehrává většina jeho kolegů z Kunryongwe, všichni významnější ministři, králův majordomus, královnin bratr – i královnina komorná. U postavy, která v podstatě stojí v centru vyprávění, je to dost na pováženou. Nakonec je to Ju Jin-moův král, který se stává hrdinou příběhu, v němž pravděpodobně jako hrdina figurovat neměl. Jak mu dochází, že Hong Lima ztrácí, a jak se v něm pomalu probouzejí ty ošklivější stránky jeho povahy, stává se nejzajímavějším subjektem k pozorování – mimojiné i proto, že Ju Jin-mo je z ústředního trojlístku patrně nejsilnější herecky (byť skvělá Song Ji-hyo v roli královny mu velmi zdatně šlape na paty).

K čemu absolutně nelze mít výhrad, je práce s kostýmy, hudbou a kamerou. Tenhle film je sice nažehlený a vyštafírovaný až hanba, a je na něm znát, že je výrazně zacílený na fanynkovský segment publika, ale to je zcela bezvýznamná výtka. Jinak je po formální stránce téměř bez chybičky. A především, forma nejen že má nepopiratelné kvality sama o sobě, ale je také těsně a účelně provázaná s obsahem. Zejména (ovšem nejen) velké palácové scény jsou komponované s až obdivuhodnou precizností a vytříbeným citem pro obraz, harmonii a rytmus; palác a prostředí královského dvora díky nim téměř ožívají jako jakási rigidní a nepřátelská entita sama o sobě (a kdybych se v Ssanghwajeom chtěla pídit po nějakém skutečném centrálním antagonistovi, hledala bych právě tímhle směrem).
Občas se i šermuje, ale o souboje tu jde až v poslední řadě – a přestože akce za moc nestojí, film tím zásadněji netrpí. Divák si navíc spraví chuť finálovým duelem, který je sice co do choreografie spíše neoslnivý, ale z hlediska dramatického funguje bezvadně.
Poměrně zajímavým rysem A Frozen Flower je to, jak operuje s homosexualitou. V prvním plánu z ní totiž téma nedělá. Dává tak dostatek prostoru a rozeběhu k velmi různorodým interpretacím – od vysloveně konzervativních, přes liberální až po takové, které otázku sexuální orientace vůbec neřeší.

Nebýt Jo In-seongova značně poddimenzovaného výkonu a vší té samoúčelné erotiky, mohlo být Ssanghwajeom citelně lepším filmem. Příběh, který mohl smést diváka tragédií tří v zásadě velmi sympatických lidí, tak nakonec do značné míry visí na Ju Jin-moovi, který svýma výmluvnýma očima zachraňuje mnohé, ale úplně všechno zachránit nemůže. (Opakovanou zmínku ale musím věnovat i Song Ji-hyo – jestli totiž někdo do zakázané romance mezi královnou a bodyguardem vnáší naléhavost a trochu toho nezbytného citu, je to právě ona.)
Ssanghwajeom má svoje nedostatky, ale to, že nejsem bezvýhradně nadšena, rozhodně neznamená, že se nejedná o silný, působivý film. A nemusíte nezbytně být fanynkou jednoho z hlavních představitelů, abyste se z finále vzpamatovávali týden.

Trailer:

AN AFFAIR

	Původní název: Jeong Sa (정사) 1998 Režie: Lee Jae-yong Země: Jižní Korea Obsadzení: Lee Mi-sook, Lee Jeong-jae, Song Yeong-chang, Kim Min, Choi Myeong-soo, Choi Woo-hyeok CSFD / IMDB / HANCINE

An Affair je melodrama o vztahu brzy osmatřicetileté So-hyun a 27-letého Woo-ina. Dobře, tak je žena o 10 let starší, no a co. Nezdá se, že by tato skutečnost měla potenciál pro nosný příběh. Takže dál... Ona je vdaná žena s dítětem a on si má brát její sestru...

So-hyun A Woo-in se vidí na letišti, kde oba čekují na přílet sestry/snoubenky, aniž by o tom druhém věděli. Později se opetovně setkávají, když vybírají pro budoucí manžele byt. Během tohoto hledání si oba povídají, sdělují si své názory a zkušenosti. Dva lidé, kteří si se svým protějškem nemají co říci, nachází porozumění u toho druhého.

První náznaky něžností u dvojice přerůstají ve vášnivé milování a obrací se k odevzdanému objetí. Jejich poměr připomíná sinusuidu, křivku s vrcholy a pády, když se k sobě hlavní postavy vrací, spoutané vzájemnou přitažlivostí.

Přitom jsou si oba vědomi nepatřičnost své situace. Sami mezi sebou řeší, co pro jednoho ten druhý znamená. Ale také si připomínají svou zodpovědnost k snoubence, rodičům či manželovi a dítěti.

Onen milostný poměr pro ně není rozptýlením nebo experimentováním, jak se třeba jeví jiný korejský snímek, uměle skandální Green Chair. Oba hlavní hrdinové jsou dospělí, rozumní a samostatní a jako takoví k problému přistupují.

An Affair nedisponuje složitě strukturovaným příběhem. Naopak si hýčká svou "jednoduchost", v níž se skrývá překvapivá síla. Jde tu hlavně o náznaky a symboly, jež vytváří při situací další významy nebo vnitřní pnutí.

Postavy řeší své záležitosti, ale zároveň pod povrchem této slupky je další vrstva, která popírá řečené, nebo mu dává jiný význam. Štěstí může mít pro manžela So-hyun podobu klidného akvária, ale pro So-hyun se v tu chvíli podobá dusivému vězení.

A propós - voda. Ústřední motiv rozvíjejícího se poměru tématizuje právě přes vodní živel v různých obdobách. Začíná u klidné hladiny jezera, prochází přes prudký déšť a končí rezignací u pomalu kapající vody. Kopíruje tak vývoj "aféry" i jeho intenzitu.

An Affair je jedno z těch komorních dramat, jež lze díky jeho nenápadnosti minout, ale pod slupkou zdánlivé jednoduchosti skrývá silný zážitek. Myslím, že když se budete pozorně dívat, objevíte ho. Jako já.

Trailer:

The Drug Addicts

	Původní název: Xi Du Zhe (1973) Země: Hong Kong Režie: David Chiang Obsadzení: Ti Lung, Wong Chung, Louise Lee Si Kei, Paul Chun Pui, Lee Hoi San, Kong Do CSFD / IMDB / HKMD / HKCINE

Dlouho jsem se vyhýbala zhlédnutí jakéhokoli filmu pod režijní taktovkou Davida Chianga už jen proto, že jako herec je pro mě příliš ikonický, než abych mu dovolila si zkazit reputaci. O vánocích, kdy člověk dohání filmové resty, ale došlo i na kyselé jablko generačního filmu o drogové závislosti a překvapivě jsem film nejen dokoukala, ale i ocenila jako hodně dobrý pokus.
David Chiang byl v roce 1974, kdy se rozhodl zkusit režii skutečně slavný a žádaný. Věřil, že má na režii a s nadšením se vrhnul do několika projektů, silně ovlivněných jeho „stvořitelem“ Changem Cheh. Později, v touze tomuto vlivu uniknout začal vytvářet hlavně komedie, které u publika propadly a právě tento ohlas mě odrazoval od sledování jeho dramatičtějších pokusů. Ale The Drug Addicts nejen že není špatný, je to do jisté míry hodně objevný a dobrý film.

David se sice nechal inspirovat snímky Changa Cheh, ale proti staršímu pánovi postavil svět, ve kterém žil a možná docela nevědomky vytvořil zajímavou generační výpověď. Na druhou stranu ale jako by se lekl svojí vlastní odvahy,zabil většinu děje skautskou uvědomělostí hlavního hrdiny, který ze začátku vypadal jako nadějná figura. Jasně, že je film silně schematický a naivně prostinký, to je ale u čínských děl z 60. a 70. let normální, takže se do nich trefovat z pozice sofistikovaného pohledu Evropana zhýčkaného laskominami stejných let francouzské, italské a americké provenience je hrozně nefér.Když se ale na film podívám skrz tvorbu Changa Cheh a jiných režisérů té doby a stejné oblasti, můžu říct, že David Chiang uspěl.

Příběh dvou přátel, drogového dealera a učitele kung fu, který podlehl drogové závislosti, začíná stylově, mezi feťáky. Troska bývalého mistra kung fu Kuana v podání Ti Lunga je žalostná a uvěřitelná, stejně jako rozporuplná persona drogového dealera, který se z nepochopitelných důvodů rozhodně zachránit hlavnímu hrdinovi život.

Hlavně dealer Tseng Chien je velice dobře nastíněný, má skvělý nástup a diváka zaujme. Je to postava ideální třeba do filmů Johna Woo a Changovi se musel hodně líbit. Ostatně David vsadil na jistotu a hlavní roli svěřil jednomu z Changových oblíbenců Wangovi Chung. Děj se rozvíjí nadějně, zvlášť když dealer zbaví přes jedinou noc (sic!)nebohého feťáka jeho závislosti. Bohužel Ti Lungův boj s drogou nedostal víc místa a proto si ho člověk sjetého užije jen docela krátce, dokonce mnohem kratší dobu, než v Gaaiově „Opium and the Kung Fu Master“.

Kuan se zbaví své závislosti a začne znovu učit. Najde nejlepšího přítele, který ale trpí mnohem horší závislostí. Závislostí na malé špinavé triádě drogových dealerů, která si potrpí na takřka zednářskou obřadnost a hodně tvrdé metody. Z organizace se nedá vyplést tak lehce jako ze závislosti na bílém prášku. Její boss mladého Tsenga drží pevně v pasti a nemíní ho z ní pustit. Bohužel nadějnou zápletku její tvůrci nevysvětlili a až do konce filmu se divák nedozví, proč zjevně kriticky uvažující, citlivý a inteligentní Tseng nedokáže zpřetrhat vazby k organizaci, ani jak se k ní dostal, nebo jaký je jeho vztah k šéfovi dealerů. Je hrozná škoda, že si Chiang nechal tenhle motiv ujít, protože rozvinutí klasické triad zápletky by z filmu udělalo skutečný hit. Díky nedovysvětlení motivů jednajících postav ztrácí smysl podivný rituál s pitím krve ze společné misky nebo iniciační obřad, při kterém musí dealer, na kterého padne los zabít vybranou osobu, aby se posunul v hierarchii organizace.

Tvůrci se místo hozeného lana silného příběhu chytili laciné morality. Dealer je vybrán, aby zabil svého přítele, ten ho ale chce zachránit stejně, jako byl předtím zachráněn sám a začne spolupracovat s policií, která tu sehrála dost nechtěnou roli pitomé karikatury sebe samé. A čím dál se režisér vzdaluje od původního motivu, tím víc film oplácává lacinou kašírkou.

Hlavní hrdna se zamiluje do dívky, kterou chce také zbavit závislosti, jeho přítel začne zrazovat svou drogovou partičku policajtům a kazit obchody, zloduši začínají větřit a zamilovaný Kuan udělá chybu, když poruší ochrannou vazbu, začne hledat svou lásku a místo rafinovaného skrývání mlátí dealery za bílého dne s obličejem umolousaným od mouru. Dealeři odsoudí svého bývalého nohsleda Tsenga k smrti, protože odhalí jeho zradu, ale hrdinný Kuan se vydá svého přítele zachránit. Na závěr si všichni přítomní střihnou nějaké to kung fu a všechno dopadne víceméně dobře, až na pár nepodstatných mrtvol.

Od chvíle, kdy začnou oba hlavní protagonisté spolupracovat s neschopnými policajty, už film není tak zajímavý jako na začátku. Jako by se Chiang bál, že naštve svého producenta Changa Cheh. I když spíš šlo o mladickou naivitu a neschopnost podívat se na celý děj s trochu větším nadhledem. Z nedostatku nadhledu ale Davida Chianga nechci vinit ve scéně, kdy mafiáni prchají padesátkou po příměstské silnici a Ti Lung je třicítkou stíhá na Suzuki. Honička na pomalo určitě vyžadovala pořádnou porci smyslu pro absurditu a v mých osobních preferencích stojí určitě mnohem výš, než Nebezpečná rychlost, nebo honička Temného rytíře s Jokerem. S přibývající jistotou závěru jako by všichni ztratili dech a nevěděli, jak to, sakra, zakončit. Rady si věděli zjevně jen dva lidé, totiž choreograf Lau Kar Wing, který dělal svoji práci a nemusel se trápit s jednáním postav a výtečný Lee Hoi San, který tu byl sice za padoucha, ale netypicky nepřidal do své postavy ani špetku humoru a přehrál docela nenápadně všechny ostatní kolegy na place. Předvídatelný konec už naštěstí režisér nerozpitvával a rychle celou věc uzavřel.

Vypadá to, že se stavím k filmu mnohem kritičtěji, než k ostatním žánrovkám Changova okruhu, ale to není tak docela pravda. David Chiang mě mile překvapil. Minimálně celou první třetinou příběhu s lehkostí, jakou předváděl coby herec, překonal svůj režijní vzor a vytvořil základ na skvělou omáčku. Navíc si vybral vynikající herce. I když se v tu dobu šuškalo, že David se nesnáší se svým hereckým partnerem Ti Lungem, tady mu nabídl hlavní roli a dal mu moře prostoru. A Ti Lung se zasnažil. Wang Chun v roli drogového dealera dostal ještě větší možnost. Jeho postava měla své temné stránky, rozporuplnost, komplikovanou psychiku a určitě zajímavou historii, jenže když oba herci rozehráli skvělý part, další děj jim neumožnil vývoj postav a udělal z nich ploché typy.

Mladý policejní důstojník ztvárněný nevlastním bratrem Davida Chianga Paulem Chun Pui od začátku svého výskytu až do konce jen přešlapuje a detektiv je parodií na bodrého tatíka s lulkou. Jeho protikladem zřejmě měl být prohnilý šéf triády, jenže o tom se člověk nedozví už vůbec nic. Jen ve chvíli, kdy líčí, jak svírá Tsenga ve své dlani, stejně jako Buddha držel v ruce opičáka Sun Wu Kunga, napadla mě skoro hříšná myšlenka, jestli David Chiang nezrcadlí v podivném šéfovi svůj vztah s „padrinem“ Changem.

David Chiang měl zřejmě skutečně režijní talent, ale nikdy ho nedokázal spojit s důkladným řemeslem a naslouchání rad svého okolí. Drug Addicts zapadl. Ale zaslouženě jen z poloviny, protože poskytuje cenný pohled na svět hongkongské omladiny sedmdesátých let, dává si záležet na kameře, čerpá ze zajímavého námětu, a co se týče myšlení postav, je o dost reálnější, než neskutečný svět Changa Cheh. I když David Chiang nemůže konkurovat svému nevlastnímu bratru Dereku Yee Tungovi, který v Protége sleduje svět drog z podobného úhlu, jenže volí zajímavé režijní prostředky a postupy, kterým se toho nemá moc vyčíst je mu ke cti, že natočil film, za který se rozhodně nemusí stydět a který ho, kdyby David neutekl ke komediím, mohl nasměrovat k závažnějším triad filmům nebo dramatům. Takhle zůstává Drug Addicts zajímavostí pro úzkou skupinu fajnšmekrů, mapujících filmy s martial arts tématikou a polozapomenuté snímky studia Shaw Bros.

foto: HK Cinemagic; Shaw-Brothers reloaded

Tiger Killer

	Původní název: Miu Chung (1982) Země: Hong Kong Režie: Li Han Hsiang Obsadzení: Ku Feng, Ti Lung, Anthony Lau Wing, Wong Ping,Wang Lai CSFD / IMDB / HKMD / HKCINE

Tiger Killer je film na hony vzdálený našemu chápání. Režisér Li Han Hsiang pracoval s původní látkou čínského příběhu, který se nijak nesnažil přizpůsobit mezinárodnímu publiku a proto je film pro nečínského diváka trochu nepříjemná podívaná. Jeden z příběhů velkého eposu „The Water Margin“ rozhodně nemá nic společného s filmy The Water Margin, All Men Are Brothers a Delightful Forest, které známe z filmografie Changa Cheh, kromě Wu Sunga jako ústřední postavy. Tiger Killer je sice o hrdinovi, ale o hrdinovi, který se tak trochu může divákům (hlavně ženám) hnusit i přesto, že je ztvárněný Ti Lungem. Hrdinství v Tiger Killer má trochu jiný a nepříliš pěkný formát.

Zpočátku se zdá, že půjde o standardní kung fu film, ve kterém si Ku Feng zahraje směšného prodavače knedlíků Wu Tai Langa, milujícího svého mladšího, horkokrevného bratříčka Wu Sunga. Wu Sung je opravdu příliš temperamentní a svému staršímu bratru způsobuje potíže. Proto ho Wu Tai Lang pošle na výchovu do kláštera. Wu Sung (Ti Lung)se z kláštera vrací po letech jako mladý muž plný síly. Ale už od první chvíle je jasné, že ctihodní mniši jeho temperament příliš nezkrotili.

Když se Wu Sung střetne v trochu naivní a vlastně legrační scéně s tygrem a zabije ho, nezasvěcený divák čeká nějaké to kopání a pořádný kus taškařice. Jenže to, co se zdálo celou dobu jako nenáročná a vlastně nudná podívaná se prudce změní v drama.
Wu Tai Lang se během bratrova pobytu v klášteře oženil. Hrdý prodavač si vede svého mladého bratra, slavného hrdinu, který holýma rukama porazí tygra-lidožrouta domů a představuje ho své mladé ženě-Pan Chin Lien(Wang Ping). Už tady jsem se hodně zarazila. Zdeformované malé nožky-zlaté lotosy(což je jméno krásné manželky)se v čínské kinematografii stydlivě míjí a filmaři většinou dělají, že netuší nic o jejich existenci.

Protože byli Číňané obviňováni z barbarství kvůli deformaci ženských nohou, tohle téma je velké tabu a ve filmu ho najdeme dost vzácně. Pan Chin Lien ale malé nožičky má a muži z města kvůli tomu po ní šílí. Jenže ona je vdaná. Byla provdaná do nerovného manželství. Ku Feng tu totiž nepředstavuje svůj obvyklý, mužný a trochu drsný typ. Hraje neforemného skrčka, trpaslíka, který se opičí chůzí prohání městečkem a je vlastně místní figurkou.

Role hodné stvůrky byla velikou příležitostí pro Ku Fenga, který jí dal tragický rozměr. Vedle krásné ženy s lotosovýma nohama je trpaslík Wu smutná parodie na člověka a hlavně na muže. Jeho žena mu dává dost nevybíravě najevo, jak moc se jí hnusí. A tento kontrast je ústředním motivem celého příběhu. Žena doma trpí, zvlášť když si její muž přivede domů krásného bratra.

Vlastně není tak zlá, jak by mělo z vyprávění vyplynout. Je zoufalá. Její svět plný drobných intimních věcí, nejisté chůze na malých nožkách a každodenních stereotypů je vězení, které nenávidí. Upíná se proto k Wu Sungovi, ale ten si z kláštera přinesl přísnou výchovu.

Wu Sung je rigidní muž s jasně nalinkovaným chápáním světa. Miluje svého bratra a ctí svou švagrovou, stane se místním úředníkem soudu, vlastně městským strážníkem a tím se ještě vyrýsuje jeho povaha. Je čestný, silný, spravedlivý, oddaný, ale ani jedna z těch vlastností z něj nedělá sympaťáka. Jeho povaze dominuje naučená přísnost. A pokud se projeví jakákoli jeho přirozenost, má vždycky formu vzteku, síly a dominance. Feministky by nad takovým motivem zaplesaly a mohly probrat všechny genderové aspekty této nerovné trojičky.

Wu Sung svou švagrovou odmítne a vztah mezi nimi se příliš vyostří a tak Wu Sung na čas zmizí. Jenže po svém návratu nenajde milovaného bratra. Najde jen jeho vdovu a nejasné náznaky, že jeho bratr zemřel ne zrovna přirozenou smrtí. Wu Sung začne hledat pravdu a jeho vyšetřování nabírá na obrátkách. Za přispění několika přátel brzy odhalí celou pravdu. A protože soudní moc je zkorumpovaná, Wu Sung nechá projevit své potlačované vášně a stane se opět zabijákem tygrů. Jeho síla se ale obrátí proti nevěrné ženě, kuplířce a milenci.

Msta je častým motivem asijských filmů, ale mstitele většinou člověk chápe. Wu Sung jako mstitel odpuzuje. Když uřízne hlavu nevěrné švagrové a nese jí až do nevěstince, kde se zrovna baví bezstarostný milenec, člověk má tendence začít fandit stejně nesympatickému milenci (Anthony Lau Wing). Film je konfuciánskou moralitou, poučením. Vyzdvihuje rodinu, poslušnost manželky a její podřízenost muži, úctu mladších sourozenců ke starším a povinnost potrestat toho, kdo naruší zaběhnutý řád.

Ti Lung se dokonale hodí do role mstitele, který je zároveň oddaným dítětem. Wu Sung se mu vydařil. Jeho výbuchy vzteku, neschopnost zvládat svoje sklony k brutalitě a stejně urputná chlapecká oddanost staršímu bratrovi tvoří vynikající postavu, která rozhodně není plochá. I Wang Ping sehrála roli švagrové výborně. Celá trojice funguje a stmeluje jinak trochu rozvleklý příběh.
Ve filmu je pěkné množství detailů ze života staré Číny. Příběh nechá diváka nahlížet do interiérů, nakukuje do polic a skříní, sleduje postavy v intimních situacích a důkladně studuje detaily historických a po právu oceněných kostýmů.
Film získal několik ocenění. Nestal se sice nejlepším snímkem roku 1982, ale cenu za nejlepší mužský herecký výkon si odnesl výtečný Ku Feng a ocenění získali kostýmní výtvarníci Li Yen Ping a Liu Chi Yu.

Kdo by čekal kung fu film, nedočká se. Jediná kopací scéna se odehraje až na konci a film na ní rozhodně nestojí. Jde skutečně o drama, o převyprávěný moralistní příběh, který čínský divák zná, protože ho kdysi četl. Pro nás je Tiger Killer spíš zajímavý zážitek a dobrý studijní materiál. Na druhou stranu je to ale i velice nevšední filmový zážitek, který si asi nezopakujete, ale něco z něj získáte. V případě zklamaných dam to bude pocit, že by dokázaly Ti Lunga dokonce i nesnášet.

Trailer:

MaedhRos si myslí...

Pro průměrného zápaďana (zvlášť je-li dotyčný zápaďan ženská) jsou skutečně některé aspekty tohohle dramatu poněkud hůře stravitelné a na Wu Sunga se mu (jí;-)) místy nebude dívat nejsnáz. To ale neznamená, že by v tónu vyprávění nezazněla nějaká ta soucitnější notička, co se osudu Wu Sungovy švagrové týká. Že byla zoufalá a osud vůči ní nebyl tak docela fér, to je z filmu čitelné celkem jasně. Nic to ale nemění na skutečnosti, že to, jak se chovala k Wu Tai Langovi, bylo odporné - a co mu nakonec provedla, byla pěkná hanebnost. Kdo ví, jestli to nebyla zrovna ta kulturní bariéra, která u mě zapracovala ve prospěch Tiger Killera. Jakožto liberální zápaďačka, jejíž mysl funguje přeci jen v rámci poněkud odlišného paradigmatu, jsem si totiž - možná spíš než průměrný Číňan - užila Tiger Killera jako velmi kruté, velmi syrové - a velmi působivé drama.

ROUGE

	Původní název: Yin ji kau (1987) Země: Hong Kong Režie: Stanley Kwan Kam-pang Obsadzení: Anita Mui, Leslie Cheung, Emily Chu, Alex Man CSFD / IMDB / HKMDB / HKCINE

30. léta 20. století, minulost: Chan (Leslie Cheung), mladý a bohatý dědic potká vysoce postavenou kurtizánu Fleur (Anita Mui), do níž se zamiluje. Svůj vztah, který odsoudí Chanovi rodiče, a z něhož milenci nevidí jiné východisko, se rozhodnou vyřešit společnou sebevraždou.

80. léta 20. století, současnost: Žena oblečená v tradičních šatech hledá svého milence. Mladý novinář Yuen (Alex Man) si jí snaží pomoci. Zdanlivě snadná záležitost se ale zkomplikuje, když Yuen a jeho přítelkyně (Emily Chu) zjistí, kdo je ve skutečnosti ona dáma.

Hong Kong je prý místo bez minulosti (historie). Tomu odpovídá i jeho obraz ve filmech. Jejich drtivá většina jej zobrazuje jako prudce současné místo, obchodní centrum, které charakterizují moderní stavby a rušný život.

Rouge je ale film z konce 80. let, které pro region znamenala období plné napětí a tlaku. Rozhodovalo se o předání Hong Kongu zpět pod správu Číny a tato situace se odrazila i v kinematografii. Jedna z tendencí směřovala do minulosti a přinesla snímky plné nostalgie (1). V obracení se do minulosti vykrystalizovala touha po starých časech, které představovaly jinou dobu a s ní také spojené odlišné hodnoty. Ale tento pohled na minulé doby znamenal i jistou idealizaci.


Snímek Stanleyho Kwana (2) k tomutu proudu svým způsobem patří. Zároveň je ale výjimečný svým přístupem k minulosti. Ve filmu se prolínají dvě časové roviny - 30. a 80. léta 20. století. Minulost tady znamená konkrétní místo a činy, které jsou přímo konfrontovány se současností (třeba prostřednictvím milostného motivu).

Snímek tak v sobě snoubí nostalgickou vzpomínku na jinou dobu s ironickým pohledem současného člověka. Fleur je osoba, která v sobě nese ideály starého světa (3) a snímek ukazuje její subjektivní pohled na minulost, jak jí sama nastiňuje. Oproti tomu současný milenecký pár nezatížený minulostí přináší objektivnější názor.

Samozřejmě, tohle je jeden z výkladů, jak se dá Rouge vidět. Ovšem kromě dobových souvislostí přináší originální milostný příběh s působivou atmosférou a výbornými hereckými výkony.

(1) Jiný směr představovaly např. díla nepřátelsky zacílená na obyvatele pevninské Číny
(2) Šlo by sem zařadit i jiné Kwanovy filmy: Center Stage (1992), Red Rose, White Rose (1994)
(3) Scéna, kdy nedotčena prochází ulicí a za ní se odehrávají historické změny, to dobře znázorňuje

Trailer:

THE WAY WE ARE

	Původní název: Tin shui wai dik yat yu ye (2008) Země: Hong Kong Režie: Ann Hui Obsadzení: Pau Hei Ching, Leung Chun Lung, Leung Kuan, Chan Lai Wan, Clifton Ko Chi Sum CSFD / IMDB / HKMDB / HKCINE

Tin Shui Wai je dějištěm posledního filmu Ann Hui. New Territories jsou označována jako Město smutku díky tragédiím, jež se tu odehrály. Na takové vypjaté momenty se zaměřuje např. snímek Besiged City. Ale The Way We Are se v souladu s režisérčiným stylem a vývojem vydává jinou cestou...

Počáteční záběr na vysoké činžovní domy v oblasti vystřídají prostřihy mezi lenošícím chlapcem a ženou pracující v supermarketu. Mě jako diváka se zmocnily lehké pochyby - že by mě čekala laciná moralita?

Film nemá pevně sevřený příběh, spíše je volně plynoucí sledem všedních příhod ze života několika obyvatel New Territories. Následující dění sice potvrdí vztah mezi oběma postavami (jde o syna a jeho matku), ale odmítne moje zbrklé hodnocení.
Hui nekritizuje regionální sociální problémy, ale přibližuje určité hmatatelné události. Z pohledu na anonymní věžák za oknem zaostřuje na konkrétní osobní věci v bytě. O tom vypráví film The Way We Are - Takoví jsme...


V prvotní tvorbě Hui využívala výraznější filmové techniky. Další filmy spadaly pod žánrové pokusy. Z tohoto a předchozích snímků je ale vidět její neustálý vývoj směrem k realističtějšímu způsobu vyprávění (1).
Ann Hui má své opravněné místo mezi autorskými režiséry Hongkongské Nové vlny, ale zároveň těžší pozici při zaujmutí publika. Ono vyniknout vedle výstředního Tsuie Harka není snadné, když vaším hlavním poznavacím znakem je nenápadnost.



Ano, nenápadnost a malá atraktivita prostředí a osob je charakteristická i pro The Way We Are.
Postavy se vypořádávají s běžnými věcmi. Matka pracuje v supermarketu a pomáhá nově nastoupivší kolegyni, dospívají syn zabíjí čas před závěrečnými zkouškami, chodí za svou babičkou do nemocnice atp.
Nejsou tu vyhrocené konflikty ani větší tragédie. Děj pozvolna ubíhá kupředu prokládaný na několika místech dobovými fotografiemi z míst či osob v minulosti, které zkrátka říkají: "Takoví jsme byli, takoví jsme."


(1) Jde o vývoj od prvotních děl, viz: Pak Tong Cheuk - Hong Kong New Wave Cinema 1978 - 2000, Intellect Books, 2008, str. 74