The Snake Prince

	Původní název: 蛇王子 / She Wang Zi (1976) Režie: Lo Chen Země: Hong Kong Hrají: Ti Lung, Lin Chen Chi, Wong Yue, Ng Hong-Sang, Fan Lei, Got Dik-Wa, Wong Ching-Ho, Ching Miao, Norman Chu, aj. CSFD / IMDB / HKMD / HKCINE

Snake Prince je jedním z nejrozporuplnějších diváckých zážitků, jaké jsem s nějakým filmem (nejen) od Shaw Brothers zakusila, a to díky velmi nešťastně volené formě a způsobu, jakým místy válcuje jinak poměrně silný, kvalitní příběh. Snake Prince je totiž rockový muzikál. To by samo o sobě mohlo znamenat body k dobru za originalitu – kdyby ovšem u Shaws muzikál uměli. Protože to ale rozhodně nebyl ten případ, experimentování s formou se těžce nevyplatilo a nakonec ani působivé finále tak docela nespláchne rozpačitou pachuť, kterou v divákovi zanechají neohrabané muzikálové výstupy. Úplná katastrofa to ale přeci jen není. Vedle již zmiňovaných trumfů v podobě dobrého příběhu a silného finále má Snake Prince v rukávu (či kde vlastně) i pár hereckých es, dva fajn songy a mile odvázaný vizuál.

Příběh Hadího prince variuje univerzální téma, které najdete napříč staletími i kulturami v řadě obměn, a sice tragické prolnutí dvou těžko slučitelných světů: lidského a nadpřirozeného (jen o hadech a lidech je toho na všech možných kontinentech k vyslechnutí a přečtení spousta, kvalitní pohádkovou literaturou odkojený našinec si může vybavit například neveselou pobaltskou legendu o Egle, s níž má ostatně zápletka Snake Prince nemálo společného). Titulní hrdina – hadí princ – se zamiluje do půvabné vesničanky (Lin Chen Chi), dcery jednoho ze starších ve vsi, jež je zužována neúrodou a suchem. Když se vesničané odhodlají požádat hadího prince a jeho bratry o pomoc (hadi vládnou nad vodami), princ svolí pod jednou podmínkou: voda bude, ale výměnou za ručku půvabné Hei Qin (za ručku a všechno, co k tomu patří, samozřejmě). Hei Qin je nejen hezká jako obrázek, ale navíc je to vtělená ušlechtilost – takže se za vesnici obětuje a svolí ke svatbě s princem. Odměnou jí je zjištění, že jeji nastávající je šarmantní džentlas, který navíc vypadá jako Ti Lung - a obývá luxusní palác.

Když už to vypadá, že všichni budou žít šťastně až do smrti, mladé novomanželce se zasteskne po jejím tatínkovi a sestrách – a pozve je na návštěvu. Jenže sestřičky jsou závistivé, chamtivé mrchy a ve chvíli, kdy zjistí, že Hei Qin je vlastně šťastná po boku krásného a bohatého ženicha, happy end se začne ztrácet v nedohlednu.

Snake Prince má okouzlující pohádkovou atmosféru, k čemuž přispívá jak útulně papundeklové kouzlo klasických SB kulis, tak šikovně volené, fotogenické exteriéry. Kostýmy jsou směsí vlivů hippie módy, kmenových krojů některých nehanských etnik žijících v Číně a svoje k nim nejspíš řekl i Bollywood. Vizuál je tím pádem nejen vcelku povedený, ale také na SB poměry příjemně neotřelý. Herecky je Snake Prince celkem silný v kramflecích. Ti Lung, Wong Yue i Ng Hong Sang jsou coby trojice hadích démonů k sežrání, Lin Chen Chi je krásná, křehká a hvězdooká jako vždycky a ve vedlejších rolích se objevují vesměs ověření veteráni. Po trikové stránce je tenhle film pochopitelně poněkud nesofistikovaný, ale na dobu a místo vzniku je to docela slušné. Choreografie soubojů pak představuje velmi dobrý SB standard.

Jenže tady pořád jsou ta nešťastná muzikálová čísla. A jakmile se začne tančit a zpívat, je to v háji.
Muzika je sice vesměs poslouchatelná, ale až na dvě výjimky poměrně nevýrazná a nezáživná. Kromě úvodního songu a nahatého sóla jedné ze starších sester rozhodně nejde o melodie, jež by vám po skončení filmu uvízly v hlavě (a co se nahatého sóla týče, čert ví, který vjem vám ve finále v hlavě uvízne víc) a neduživé aranže bez nápadu a koulí to rozhodně nevytrhnou.
A ač hudbu lze ještě shovívavě zhodnotit slovy "dře to, ale místy to jde", taneční choreografie je už bohužel zadřená naprosto beznadějně. Je neohrabaná, repetitivní a bezinvenční, bez elegance a bez dynamiky. Výsledkem jsou stěží sledovatelné muzikálové výstupy, které filmu zasadí surovou ťafku za krk, kdykoli se jim k tomu naskytne prostor. Snake Prince má sice dost předností a trumfů na to, aby si diváka získal, jenže po každém hudebně-tanečním intermezzu s tím musí začínat téměř od nuly, protože divák je po předchozím výstupu buď unuděný skoro do bezvědomí, anebo polomrtvý smíchy (záleží na momentálním rozpoložení a na tom, kolikrát už jste to viděli).

Možná horší, než nechtěná komičnost lalala-tanyny scén je právě jejich statičnost. Muzikálová čísla jsou k ničemu, není-li během nich nač koukat a do čeho se zaposlouchat. V Hadím princi jsou navíc do děje vlepena dost neorganicky. Tak dokonalé naplnění obratu „jak pěst na oko“ zkrátka aby pohledal. A je to o to horší, že oko se právě chystalo dojetím slzet.

Odpustit Snake Princovi jeho zpívánkové úlety není jednoduché – ale když se přes ně přenesete, nelze než uznat, že jde o počin přinejmenším zajímavý a v každém případě originální. Navíc je to vyprávění duši našince odrostlého na Erbenových pohádkách potenciálně velmi blízké. S klidným svědomím ho ale nemůžu bezvýhradně doporučit nikomu. Ať už byl v případě Snake Prince záměr jakýkoli, konečným výstupem celého toho kolektivního snažení je prazvláštní bizar, který sice je možné si zamilovat (mně se to nakonec podařilo) – ale spíš navzdory než díky tomu, jak ve výsledku dopadl.

THE STOOL PIGEON

	Původní název: Sin yan / (2010) Režie: Dante Lam Země: Hong Kong Obsazení: Nicholas Tse, Lunmei Kwai, Nick Cheung CSFD IMDB HKMD HKCINE

Inspektor CID, Don Lee (Nick Cheung) má za sebou krutou zkušenost, když se mu nepovedlo ochránit vlastního informátora během jedné operace proti gangsterovi s rozkošným přízviskem Barbarian (Lu Yi). Uspěje v získání dalšího špióna, jímž je propuštěný z vězení Ghost (Nicholas Tse). Ten doufá, že penězi za informace splatí dluh své sestry. Úspěšně se uchytí u gangu, ale také se nešťastně zaplete s Barbarianovou přítelkyní Dee (Guey Lun Mei).

Nick Cheung a Nicholas Tse v hlavních rolích

Trochu z historie - akce, improvizace a vztahy
Historie kriminálek v Hongkongu, kam patří také tento film, nabízí širokou škálu nejrůznějších filmů - vytříbené akční snímky, temná noirová díla, žánrové kombinace s kung-fu, komedií či romancí. Jeden znak je ale u většiny z nich stejný. Je to jistá bezprostřednost scén, která na první pohled působí neurovnaností děje díky upřednostňování akce na úkor souvislosti příběhu a provázání dějových linií. Prvotní atrakcí těchto snímků byla originální akce, nikoli vypilovaný scénář. Jejich výhodou se však stala improvizace. (1)

Po všeobecném úspěchu snímků z produkce Milkyway se začaly čím dál víc rojit tituly, jejichž těžiště se přesouvalo ve prospěch propracovanějšího děje a komplikovanějších vazeb. V minulosti se v hongongských kriminálkách vystřídalo upředňostňování realismusmu či bohaté akce, dnes se do popředí posouvají propletené vztahy. Teď už to není jen o tom vyplnit mezery mezi akčními scénami při pohybu z bodu A do bodu B ale dospět tam přes promyšlenější dějové zvraty a vazby. Nabývají tak převahy snímky ukazující děj z vícero úhlů jednotlivých postav.

V roce 2002 se takovým filmovým překvapením stala Volavka. Postupně se objevovaly další složitější filmová díla, která tento vytyčený směr následují (např. snímky Dereka Yee) a zároveň navazují na hongkongské neonoirové snímky typické svým prostředím, postavami a zobrazením zločineckého světa.


The Stool Pigeon v této tendenci pokračuje; většina děje se odehrává v noci venku na ulici či v přítmí uzavřených místností. Také žánrově vychází z krimi thrilleru, když vztah mezi policistou a zločincem je hlavním zdrojem napětí a na těchto postavách pak onen vztah tématizuje a relativizuje jejich jednání podle zažité konvence (policista jako zástupce dobra, zločinec jako ten zlý). (2)

Nesčíslněkrát omílané téma, z něhož se v hongkongské kinematografii stalo tamní scénáristické klišé, nevytváří nic nového a převratného. Naopak zapadá do trendu kriminálek, ovšem dříve tak častá bezprostřednost je nahrazena pečlivým plánováním. Nevyrovnanost až amaterství některých složek filmů minulých zde střídá plně profesionální práce - scénář, kamera, vybraní herci, hlavně je to ale patrné u bohatého, variabilního a hlavně náladu podmaňujícího hudebního podkresu.


Špína Hongkongu
Žánrový předchůdce Volavka (2002), s nímž pojí The Stool Pigeon také podobnost motivu nastrčeného špeha, je vrcholem toho, čemu jsem dala soukromě nálepku "nóbl thriller". Upravení hrdinové v oblecích se zde pohybují v čistých interiérech nebo venku na pozadí vyleštěných chladných ploch. Násilí zde má podobu jednorázové akce, krev se takřka neobjevuje. Takové zobrazení hrdinů a prostředí je patrné z tvorby konce 90. a následujících let.

Naopak filmy Dante Lama vrátily trend ulpívající špíny. V akci dochází k výbuchu tělesného násilí, díky němuž jsou postavy poznamenané nějakým viditelným šrámem, zraněním, neomytou krvavou stopou. Hrdinové jsou tak za své vnitřní (morální) selhání navenek pošpiněni a symbolicky označeni.



V porovnání s dalšími Lamovými snímky
Takhle zafungoval bezchybně The Beast Stalker přesně dávkovaným napětím a záměrně složitě strukturavaným vyprávěním, Fire of Consience vystupňoval žánrové prvky na hranici únosnosti. The Stool Pigeon je na tom kvalitativně podobně jako The Beast Stalker, přičemž má nejen díky lepším hercům zajímavější postavy než Fire of Conscience, ovšem výše zmíněný perfekcionismus tu budí dojem kreativní sterility.

The Stool Pigeon nemá snahu být sociálně kritický či vyvolávat znepokojivé otázky o panujících poměrech. Motiv dluhu u triád slouží jen jako katalyzátor pro další situace. Znepokojující aktuální otázky známé z Milkyway produkce a odvážné formální kousky tu nemají místo. Stěžejním je tu vytváření napětí, zobrazení akce v pohybu a morální zpochybňování jednání hlavních postav. V takovém duchu je dokonale staromódní.

Kriminálky let minulých, na něž se svým pojetím akce a násilí film odvolává, originálně šokovaly vyhroceným podaním obojího. Bohužel současný snímek už takhle šokovat nemůže, přesto chytře skládá dohromady to, co známe již z dřívějška.


(1) Hard Boiled, The Mission...
(2) V The Stool Pigeon nemá hlavní roli homogenní skupina zločinců (Long Arm of th Law, Exiled) ale právě konflikt dvou protikladně chápaných postav

The Cheeky Chap

	Původní název: 壞小子 (坏小子) / Huai xiao zi (1980) Režie: Lee Wing-Cheung Země: Hong Kong Hrají: Wei Pai, Candy Wen Xue-er, Wai Wang, Yeung Chak-Lam, Charlie Chan Yiu-Lam, Wong Ching, Wong San, aj. CSFD / IMDB / HKMD / HKCINE

Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let se v hongkongské kinematografii nesl ve znamení změn a nových trendů a doba kromobyčejně přála kung-fu komediím. Ze studia Golden Harvest na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vzešla takových veseloher úctyhodná řada – a jednou z nich je i Huai xiao zi (The Cheeky Chap), první (a bohužel taky předposlední) Wei Paiova "sólovka".

Ma San Fan je mladý mistr kung-fu, jenž se ničeho nezalekne – a nic mu není svaté. Na vyvádění blbostí ho užije, na přijímání odpovědnosti už nikoli. To jediné, co chová v lásce a úctě, je rodina, ale ani to ho nepřinutí, aby uposlechnul matčiných neustálých proseb a konečně se polepšil. Že matka si s ním evidentně neví rady, se zrcadlí s až dojemnou zřetelností v tom, jak rezignovaně se k jeho lumpárnám staví. Kdykoli Ma něco provede, vyrazí ho z domu s tím, že dokud se neumoudří, nemá jí chodit na oči. Ma tak tráví většinu času bezcílným potulováním, bezstarostným flákáním a drobnými krádežemi, důsledky svého jednání neřeší, odpovědnost si nepřipouští a o dobrou náladu se nenechá přípravit ani hladem, ani špatným svědomím. Jenže na každou svini se někde brousí kudla a vaří voda. Ma svým bezohledným jednáním uvede do chodu sled střetů a nešťastných příhod, na jehož konci ho čeká rovnocenný soupeř a – to především – morální lekce, která je o to tvrdší a bolestivější, oč později přišla.

Anglický název této komedie by se dal přeložit jako "Drzoun", což v zásadě nezní nikterak zlověstně, a titulní hrdina se na první pohled a prvních pár minut jeví docela sympaticky. V člověku to vyvolá dojem, že má před sebou jednu z těch potrhlých HK boxovacích komedií o neotesaném dobrákovi s velkým potenciálem, jehož drobné nedostatky vyrovnává míra jeho odhodlání a ryzost jeho srdce. Chyba lávky. The Cheeky Chap je z úplně jiného těsta – což měrou nemalou přispívá k rozporuplnému přijetí, jehož se mu mezi diváky dostává.

Především je tu scénář, který značně znesnadňuje jakoukoli identifikaci s hlavním hrdinou hned několika způsoby. Velmi zjednodušeně řečeno, hrdinové si nás mohou naklonit cestou buď pasivní (tedy skrze to, jak se potýkají s tím, co se děje jim), či aktivní (tj. skrze to, jak působí na svoje okolí) – v naprosté většině případů samozřejmě nějakou tou více či méně vyváženou kombinací obojího. Obě tyhle cesty jsou ale v případě našeho titulního drzouna z větší části zablokované.
Ve chvíli, kdy Ma San Fana poznáváme, je to už v podstatě "hotový" mistr bojovník, který zvládá kung-fu dost dobře na to, aby s přehledem natrhnul kožich i ostříleným pardálům. Problémy překonává snadno a – to je ještě důležitější – způsobuje si je obvykle sám. Jeho putování je poflakováním bez cíle a beze směru. Není proč mu držet palce, protože není nic, z čeho by se nevylhal nebo nevysekal, a není proč s ním bůhvíjak hluboce soucítit, protože k srdci si toho moc nebere. Coby hlavní protagonista je Ma kluzký jak úhoř - i kdybyste se s ním sebevíc chtěli ztotožnit, nemáte se čeho chytit.
Důvodů k obdivu je ještě méně. Ma totiž není ani rošťák, ani drzoun, ani uličník, nýbrž amorální, sebestředná a mírně sociopatická svině. Těžko obdivovat jeho odvahu tváří v tvář silnějšímu, když ve stejné míře projevuje bezohlednost vůči slabším. Nadhled, s nímž čelí překážkám a přijímá nezdary, by mohl být sympatický, kdyby neměl taky odvrácenou tvář v podobě naprosté netečnosti vůči nářkům druhých (přičemž příčinou těch nářků bývá dost často Ma sám). A drzost tváří v tvář arogantním parchantům není ani roztomilá, ani okouzlující, když sám hrdina je zrovna takový arogantní parchant.

Ma je tím pádem hrdina velmi problematický, což ještě víc vyniká díky osobě hlavního představitele. Při troše námahy si dovedu představit, že i takhle napsaný protagonista by mohl nakonec vyznít docela sympaticky (zvlášť jakmile se začne tvářit, že by se možná snad i polepšil) – jenže Wei Pai není žádný Sammo nebo Jackie. Teď nemluvím o tom, že je méně ohebný a mrštný (což, pravda, je), ale o tom, že sám sebe prostě nedovede nebrat vážně (nebo to aspoň na kameru přesvědčivě zahrát). Tu bezstarostnou, sebeironickou jiskru z úsměvu vykřesat nedokáže – a ve finále je zkrátka jen bezohledný a ironický. Výsledkem je to, že i relativně nevinné fóry v jeho podání vyznívají dost zlejškovsky – o těch opravdu ohavných hadovitostech nemluvě.
To všechno ale nemá být z mé strany výtka. Ma San Fan coby protagonista rozhodně není nezajímavý. V jádru je The Cheeky Chap poměrně drsný příběh o morálním dospívání a Ma tu není proto, abyste ho měli rádi, ale proto, aby posloužil jako příklad toho, že bez trochy té alespoň elementární slušnosti a odpovědnosti z vás nikdy nic kloudného nebude, jedno kolik dokážete nakopat zadků.
The Cheeky Chap předvádí podobné žánrové kotrmelce jako většina kung-fu komedií té doby. V jednu chvíli je to slapsticková fraška a o pár vteřin později někdo tragicky zemře (a minutu nato je to už zase slapsticková fraška). Člověk uvyklý hongkongskému zacházení s žánrovými konvencemi se podobnými obraty na patě jistě rozhodit nenechá, ale dlužno podotknout, že The Cheeky Chap je docela krutý i na hongkongské poměry. Je to dáno nejen některými poměrně drsnými dějovými zvraty, ale hlavně tím, že hlavní hrdina je takový, jaký je, a atmosféru tím pádem nijak zvlášť neodlehčí ani neprojasní. S tím, jak film spěje ke konci a všechna ta blbá karma, již Ma San Fan nashromáždil, začne konečně pracovat proti němu, temnějších tónů výrazně přibývá – a ve finále definitivně končí všechna sranda. Závěrečný souboj už je smrtelně vážná záležitost, jež se zcela obejde bez slovního špičkování nebo jakéhokoli pokusu o komediální nadsázku.

Když už je řeč o soubojích... The Cheeky Chap extraligu nekope, zejména (ale nejenom) proto, že Wei Pai měl jako screen fighter svoje meze. Není tedy dobré poměřovat tenhle film s žánrovými klasikami či Weie s žánrovými klasiky. Nudit byste se ale neměli. Souboje by potřebovaly zrychlit a toho fázování by mohlo být méně, ale choreografie je poměrně nápaditá a snaha „jít s dobou“ tu evidentně byla. A Wei Pai, ačkoli není excelentní (a notně mu vypomohl dublér), rozhodně není špatný – zejména se zbraněmi mu to jde velmi dobře a Cheeky Chap dává tušit, kam to mohl dopracovat, kdyby měl větší kliku a menší attitude problem. (Tolik k soubojům vyjma finálového. Ten je totiž naprosto libový, minimálně o třídu lepší, než všechny ostatní, a už kvůli němu to celé stojí za dokoukání.)

Sečteno a podtrženo, Lee Wing-Cheung napsal a natočil komedii, která svoje nepopiratelné kvality má, ale ne každému sedne. Částečně proto, že filmařsky přeci jen zaostává za nejlepšími kousky svojí doby, ale především proto, že klame tělem. Téměř až k cílové rovince si drží poměrně rozverný tón, jenž divácká očekávání a nároky naviguje poněkud jiným směrem, než kterým se ubírá samotný film.
Domnívám se, že The Cheeky Chap je hoden doporučení, ovšem s varováním. Má potenciál k tomu vás jak zaujmout, tak dožrat. Tempo by taky chtělo trochu vyrovnat, a pokud zrovna nejste Wei Pai fangirl, tu a tam se nejspíš budete mezi souboji nudit.
Ale dejte tomu šanci. Drzoun se v rámci žánru kung-fu komedie svojí zavilou zlomyslností a krutostí mírně vymyká a už z toho titulu je potenciálně zajímavý – a to finálové zúčtování mezi Wei Paiem a Charliem Chanem je vážně pecka.

Pro HK fangirls: Wei Pai. A nahatej!

Detective Dee and the Mystery of the Phantom Flame

	Původní název: 狄仁杰之通天帝国 / Di Renjie Zhi Tong Tian Di Guo(2010) Země: Čína, Hong Kong Režie: Tsui Hark Obsazení: Andy Lau, Li Bingbing, Deng Chao, Carina Lau, Tony Leung Ka Fai, Teddy Robin Kwan, Richard Ng, aj. CSFD / IMDB / HKMD / HKCINE

Není tak docela na místě jásat, že "Tsui je zpátky!", byť při sledování Di Renjie se mi přesto občas zachtělo vykřiknout: "Welcome back!" K úplné dokonalosti tomu ale pár ingrediencí chybí - a (jak už tomu občas u Tsuie Harka bývá) pár přebývá.


Stručně k ději - regentka Wu Zetian (Carina Lau) má za sebou 7 let poměrně úspěšné vlády a chystá se na korunovaci, během níž se z ní stane první a jediná čínská císařovna. Přípravy jsou velkolepé a v plném proudu. Wu v jejich rámci mimojiné nechává postavit 66 sáhů vysokou sochu Buddhy, jež má shlížet na císařský palác. Když se viceministr pro veřejné stavby a zároveň muž osobně odpovědný za průběh prací na velkolepé Buddhově soše, ctihodný pan Jia, během provázení římské delegace zničehonic samovznítí, nic moc dobrého to nevěstí. Když krátce poté sejde ze světa stejně hnusnou smrtí i pan Xue, vysoce postavený zástupce císařského soudu, budoucí císařovna patřičně zneklidní. Tahle záležitost si žádá mimořádných opatření a mimořádně schopných lidí. Pročež je načase omilostnit a povolat zpět do služby muže, který sloužíval zesnulému císaři a před osmi lety si rebelií proti regentce Wu vysloužil kriminál. Di Renjie (Andy Lau) se tedy vrací do práce a ožehavého případu se ujímá. K ruce dostane hned dva velmi schopné sidekicky, a sice půvabnou Jing'er (Li Bingbing) - vysoce postavenou oblíbenkyni Wu Zetian, jež má za úkol ho na každém kroku sledovat, a rázného vyšetřovatele Pei Donglaie (Deng Chao). I s jejich pomocí ale dá pořádnou fušku tenhle případ rozlousknout. Těžko říct, jestli nitky vedou k Wu nebo k jejím odpůrcům, ale ať už je za záhadným samovzněcováním kdokoli a ať už tím sleduje cokoli, zdá se, že je před soudcem Di neustále o krok napřed.



Tsui Hark je nedisciplinovaný vypravěč, a že "méně je někdy více" je prostě koncept poněkud cizí jeho povaze. Ani Di Renjie tomu neunikl. Tsui srší nápady a neostýchá se je použít. (Všechny.) Výsledkem je film, u jehož sledování se občas neubráníte dojmu, že každou chvíli popraská ve švech. A až příliš často máte pocit, že to či ono je ve filmu jen proto, že to Tsuiovi připadalo cool. Protože to většinou opravdu cool je, dá se na to bez problémů přistoupit, ale Tsuiova rozjívenost nemusí jít každému pod nos - nejvíc asi zamrzí určitá povrchnost, s jakou se tu prezentují aktéři příběhu - i příběh samotný. "Cool faktoru" se toho podřizuje hodně, od fantaskních bitek až po Donglaiův albinismus, a některé výmysly jsou samoúčelné až hanba. Nikdo příčetný by samozřejmě po téhle rakvičkárně - k níž ostatně pouťová grotesknost a hra na efekt neoddiskutovatelně patří - nechtěl akademicky důkladnou drobnokresbu, ať už ve výstavbě příběhu nebo v charakterizaci. Ale nebolelo by, kdyby Tsuiovy zdivočelé dynamické črty byly o trošku koherentnější.
Debakl v duchu Sedmi mečů se ale přesto nekoná. Tempo vyprávění je natolik svižné, že divák nemá moc času řešit pitomosti typu 'psychologie postav' (pokud je tedy mermomocí řešit nechce), a zápletka sama o sobě, byť občas řeže pěkně divoké zatáčky, je dost přehledná a nosná na to, aby film podržela pokupě.



A je bez debat, že Tsui prostě dovede natočit skvěle vypadající podívanou. Po vizuální stránce je Di Renjie učiněné pošušňáníčko. Barvy ladí, kompozice sedí, kamera hledá zajímavé úhly - a přestože CGI má tu a tam svoje chybky, filmu to na kráse zásadněji neubírá.
Akce je zvládnutá velmi dobře, byť je - stejně jako skoro všechno v Tsuiově novém filmu - pořádně "over the top". Vzduchem létá kde co, od Andyho, přes dřevěné kůly a čluny až po útočné jeleny (ano, útočné jeleny).

Pakliže Di Renjie dokáže upoutat a udržet divákovu pozornost, je to do značné míry zásluha hereckého ansámblu. Ne že by kdokoli z nich (snad až na výtečnou Carinu Lau) měl bůhvíkolik prostoru k hereckým exhibicím - s výjimkou několika málo scén v zásadě není o čem hrát. Většině zúčastněných tak nezbývá nic moc jiného, než prodat svůj exteriér a charisma, ale taky nepotřebují o moc víc k tomu, aby si publikum získali - a se slabší hereckou sestavou by Di Renjie dost možná sklouzl nebezpečně blízko průseru.



Ve výsledku je Detective Dee And The Mystery Of The Phantom Flame velmi příjemné retro, které slušně odsýpá, baví - a při jehož sledování může divák nostalgicky zavzpomínat na svébytné kouzlo podobně laděných žánrovek z konce osmdesátých a začátku devadesátých let. O moc víc toho nenabídne, ale proč to po něm koneckonců chtít?



PS: S prorežimností Di Renjie to nevidím až tak žhavě, jako mnozí jiní, ale to neznamená, že by cenzorům na ruku nešel. Na mém hodnocení se to neodráží, protože mi to prostě nevadí. Pokud jste ale na nápadně kolektivistická a ideologicky problematická poselství v čínském filmu citliví a u Hrdiny jste se vztekali kvůli „rudé propagandě“, Tsuiova soudce Di radši vynechte – a dejte si repete nějakého jeho staršího filmu.

A Frozen Flower

	Původní název: 쌍화점 / Ssanghwajeom (2008) Země: Jižní Korea Režie: Yu Ha Obsazení: Ju Jin-mo, Jo In-seong, Song Ji-hyo, Sim Ji-ho, Yeo Uk-hwan, No Min-u, Yeo Jin-gu, Im Ju-hwan CSFD / IMDB

A Frozen Flower (Ssanghwajeom) je film natolik dobrý, že krajně frustruje tím, oč mohl být lepší. Tím spíš, že by k tomu stačilo opravdu málo: nepřehánět to s tím softpornem a přeobsadit jednu roli. Takhle se potenciálně velmi nosný milostný trojúhelník v podstatě zredukoval na tragédii jednoho muže.


Království Goryeo de facto vládne mongolská dynastie Yuan - a úřadující panovník má starostí nad hlavu. Coby vazal yuanského císaře si musí nechat líbit ledacos, ministři proti němu kují pikle – a ještě ke všemu je poněkud teplý, což ještě podrývá jeho už tak dost vratký majestát. Ačkoli formálně ženat s yuanskou princeznou (která je svému odtažitě zdvořilému muži manželsky oddaná, přestože to po jeho boku věru nemá jednoduché), k tělu - a do postele - si pustí jedině velitele svojí elitní stráže Hong Lima (a velmi záhy začne být patrné, že král svého fešného bodyguarda miluje možná až přespříliš).


Jeho neschopnost zplodit dědice je samozřejmě pro Mongoly vítanou záminkou ke vznášení čím dál náročnějších a drzejších požadavků a ultimát – a politické tlaky se nakonec vystupňují natolik, že otázku nástupnictví už nelze ignorovat. Protože sám není schopen pohlavního styku se ženou, odhodlá se král k poměrně zoufalému řešení a pověří Hong Lima, aby dědice obstaral za něj. Plán, z něhož ani jeden z přímo či nepřímo zúčastněných není právě odvázaný, se sice uskuteční, jenže s úplně jiným výsledkem, než král zamýšlel. Nejen že k početí nedojde, ale Hong Lim a královna naleznou ve společném plození takové zalíbení, že se začnou scházet králi za zády.

Příběhově není A Frozen Flower nic komplikovaného a vyprávění se ubírá tempem poměrně pozvolným. O to víc záleží na hlavních aktérech a jejich schopnosti dostat se divákovi pod kůži. Teoreticky k tomu mají všichni slušně nakročeno. Král, královna i velitel Hong jsou vrstevnaté postavy hnané do zajímavých a bolestivých extrémů. Film ale nedokáže dost dobře prodat Hongovo a královnino počáteční zaskočení a následné opojení nově objevenými vášněmi a city. Ve fázi expozice funguje všechno v podstatě dokonale a ve chvíli, kdy probíhá králem zorganizovaná akce, je to pořád ještě hra pro tři. Jakmile se ale rozjede onen nešťastný milostný trojúhelník, slibně započaté vyprávění se začne sypat. Společným scénám Hong Lima a královny natolik dominuje samoúčelně explicitní, živočišná erotika, že už po jejich druhém „nepovoleném“ vrzu začne jejich romance vyznívat dost triviálně. A tohle vyznění je jen umocněno tím, že milostné scény v Ssanghwajeom víceméně postrádají kultivovanou stylizaci, jež je charakteristická pro zbytek filmu. Pakliže šlo o to, postavit proti sobě do kontrastu hierarchizovanou strojenost života na neokonfuciánském dvoře a nespoutanou vášeň dvou zamilovaných lidí, zvolený postup se ukázal být jako poněkud kontraproduktivní. Hong Limovi navíc podráží nohy fakt, že Jo In-seong podává neskutečně unylý výkon. Dokonce i nadrženost v jeho podání jaksi postrádá drajv – a monotónnost, s níž odříkává většinu svých replik, je ubíjející. Poměrně s přehledem ho přehrává většina jeho kolegů z Kunryongwe, všichni významnější ministři, králův majordomus, královnin bratr – i královnina komorná. U postavy, která v podstatě stojí v centru vyprávění, je to dost na pováženou. Nakonec je to Ju Jin-moův král, který se stává hrdinou příběhu, v němž pravděpodobně jako hrdina figurovat neměl. Jak mu dochází, že Hong Lima ztrácí, a jak se v něm pomalu probouzejí ty ošklivější stránky jeho povahy, stává se nejzajímavějším subjektem k pozorování – mimojiné i proto, že Ju Jin-mo je z ústředního trojlístku patrně nejsilnější herecky (byť skvělá Song Ji-hyo v roli královny mu velmi zdatně šlape na paty).

K čemu absolutně nelze mít výhrad, je práce s kostýmy, hudbou a kamerou. Tenhle film je sice nažehlený a vyštafírovaný až hanba, a je na něm znát, že je výrazně zacílený na fanynkovský segment publika, ale to je zcela bezvýznamná výtka. Jinak je po formální stránce téměř bez chybičky. A především, forma nejen že má nepopiratelné kvality sama o sobě, ale je také těsně a účelně provázaná s obsahem. Zejména (ovšem nejen) velké palácové scény jsou komponované s až obdivuhodnou precizností a vytříbeným citem pro obraz, harmonii a rytmus; palác a prostředí královského dvora díky nim téměř ožívají jako jakási rigidní a nepřátelská entita sama o sobě (a kdybych se v Ssanghwajeom chtěla pídit po nějakém skutečném centrálním antagonistovi, hledala bych právě tímhle směrem).
Občas se i šermuje, ale o souboje tu jde až v poslední řadě – a přestože akce za moc nestojí, film tím zásadněji netrpí. Divák si navíc spraví chuť finálovým duelem, který je sice co do choreografie spíše neoslnivý, ale z hlediska dramatického funguje bezvadně.
Poměrně zajímavým rysem A Frozen Flower je to, jak operuje s homosexualitou. V prvním plánu z ní totiž téma nedělá. Dává tak dostatek prostoru a rozeběhu k velmi různorodým interpretacím – od vysloveně konzervativních, přes liberální až po takové, které otázku sexuální orientace vůbec neřeší.

Nebýt Jo In-seongova značně poddimenzovaného výkonu a vší té samoúčelné erotiky, mohlo být Ssanghwajeom citelně lepším filmem. Příběh, který mohl smést diváka tragédií tří v zásadě velmi sympatických lidí, tak nakonec do značné míry visí na Ju Jin-moovi, který svýma výmluvnýma očima zachraňuje mnohé, ale úplně všechno zachránit nemůže. (Opakovanou zmínku ale musím věnovat i Song Ji-hyo – jestli totiž někdo do zakázané romance mezi královnou a bodyguardem vnáší naléhavost a trochu toho nezbytného citu, je to právě ona.)
Ssanghwajeom má svoje nedostatky, ale to, že nejsem bezvýhradně nadšena, rozhodně neznamená, že se nejedná o silný, působivý film. A nemusíte nezbytně být fanynkou jednoho z hlavních představitelů, abyste se z finále vzpamatovávali týden.

Trailer: